NEXT ART neboli Petr Štech, chodovský výtvarník, keramik, umělec, performer … slabost pro umění se u něho začala projevovat v 17-ti letech, kdy se zabýval olejomalbou a začínal experimentovat s tvorbou prostorových objektů. V roce 1993 se zapsal na výtvarný obor pro dospělé v LŠU Chodov, kde pracoval s keramickými hmotami. Převážná část jeho tvorby z konce 90tých let minulého století se týkala výroby forem pro odlévání keramiky. Postupně začal keramiku kombinovat se dřevem a v roce 1998 uskutečnil svou první a pro další tvorbu významnou výstavu nazvanou „Indian Sun“.

Je spoluzakladatelem uměleckého spolku „RGB andrtáles“, s jehož dalšími členy uspořádal na podzim roku 2004 výstavu na podporu chodovské nekultury. V posledních letech začal ve svém umění výrazně používat kov a postupně se dostal do nynější fáze, kdy kombinuje keramické hmoty, měď či nerez a dřevo. S výrobky pocházejícími z této výtvarné fáze jste se mohli setkat během výstavního turné s názvem Kompletní sada na opravu duší, které probíhalo v letech 2007 až 2009 nejen na Karlovarsku. V roce 2009 se obrátil zpět ke dřevořezbě, aby vytvořil několik objektů, k nimž se chtěl vždy vrátit a zrealizovat je. V jeho umění můžete najít humor, nadsázku, nebo jen krásu vzniklou spojením několika přírodních materiálů. Snaha zachovat rovnováhu mezi všemi částmi uměleckého díla (název, podstavec, rám a samotný objekt) je velmi zřetelná v každém z jeho děl.

Výstavy: 1998 – Chodov: Indian Sun, 1999 – Karlovy Vary: Čajovna Tusculum (spolu s R.Špačkovou), 2000 až 2004 – spoluvýstavy s keramikou pro dospělé v LŠU + DDM Chodov, 2004 – DDM Chodov: RGB Andrtáles, 2005 – Loket nad Ohří (Černá věž), 2006 – DDM Bludiště Chodov, Královské Poříčí, knihovna, Praha: Galerie Gauč, 2007 – Celoroční výstavní turné „Kompletní sada na opravu duší“, ve spolupráci s fotografkou Janou Štechovou (Sokolov, Bludiště Chodov, Kynšperk nad Ohří, Horní Slavkov), 2008 – Karlovy Vary: Vřídelní kolonáda, 2009 – přípravy na výstavu v Městské knihovně v Lokti. Stálou prodejní expozici NEXT ART můžete navštívit v kavárně „Galerie Jitky Hlavsové“ na pěší zóně ve městě Loket.

Ve dnech od 6.října do konce listopadu běží v prostorách městské knihovny Slaný výstava fotografií s hudební, především jazzovou tématikou. Výstava je pořádána v rámci propagace 45.ročníku festivalu Slánské jazzové dny, své práce vystavují Jiří JAROCH a Radek HRUŠKA.

Bluesového pianistu a varhaníka Tomáše Homutu můžeme slyšet v kapele Romana pokorného, nejčastěji však v duech s kytaristou Marcelem Flemrem nebo saxofonistou Davidem Fárkem. Tomáš hraje na varhany Hammond XK-2 nebo Roland piano EP 85. Hudebně je inspirován legendárními pianisty, např. Pinetop Perkinsem, Dr. Johnem či Ray Charlesem. Nejčastěji se s ním můžeme setkat v pražských bluesových klubech. Druhý ze členů dua - saxofonista David Fárek pochází z Frýdlantu nad Ostravicí a studuje v Praze na Konzervatoři Jaroslava Ježka u Pavla Pivarčiho. Pro svoji mimořádnou invenčnost spojenou s technickými dispozicemi je angažován v mnoha orchestrech jako třeba Big Band Českého Rozhlasu, Bohemia Big Band, hostuje rovněž s Big Bandem Felixe Slováčka a doprovází muzikál Miss Saigon.

Tomáš Homuta – vocal, keyboards; David Fárek - saxophones

Komorní dixielandové seskupení slánského klarinetisty Mirka Fiedlera vzniklo začátkem roku 2011 a svými pravidelnými koncerty v restauraci Ungelt se stalo mezi slánskými jazzmeny velmi populární. Miroslav Fiedler, odchovanec a později i kapelník Old Timers, je zkušený hráč a do svého tria si pozval své hudební přátele, rovněž ostřílené dixielandové veterány, banjistu Petra Čerbáka a tubistu Václava Dědinu. Všechny muzikanty můžeme znát z různých pražských dixielandových kapel, jako jsou např. Storyville Jazz Band či Jazz Band Ivana Mládka. Ve svém repertoáru pak mají nepřeberné množství více i méně známých tradičních standardů. Pro své vystoupení v rámci Slánských jazzových dnů si pozvali hosta, rovněž Slaňáka – kornetistu Jiřího Masáčka známého z kapely J.J.Jazzmen, ale i dalších dixielandových a swingových seskupení.

Miroslav Fiedler – clarinet, vocal; Petr Čerbák – banjo; Václav Dědina – tuba; Jiří Masáček - cornet

Známé pražské vokální kvarteto The Swings představuje originální a v Čechách ojedinělý druh hudební zábavy – stylový vícehlasý zpěv inspirovaný klasickým jazzem 30. – 60. let. Živá, zábavná a zároveň profesionální a kultivovaná vystoupení The Swings nabízí americkou i českou swingovou klasiku v originálních úpravách. V sezoně 2011/2012 slaví pánové již 20 let působnosti na české i evropské hudební scéně. Vznik The Swings se datuje do roku 1991, původní personální obsazení však během let doznalo mnoha změn. V současné sestavě zpívají The Swings od roku 2002, jediným zakládajícím členem je Petr Hanzlík, který také kvarteto od roku 1999 vede. The Swings vystupují buď jako samostatné kvarteto (v doprovodu vlastní kytary a houslí), nebo se svým tří až pětičlenným doprovodným bandem (klavír, kontrabas, kytara, bicí, saxofon). The Swings také disponují vlastními aranžmá pro klasický big band a hostují např. s Big Bandem Českého rozhlasu nebo pražským Bohemia Big Bandem.

V současnosti The Swings připravují nové album s bigbandovým soundem a pracovním názvem Declaration Of Swing, veřejnost by měla toto CD spatřit v září roku 2012. Repertoár koncertů nabízí průřez tvorbou uplynulých dvou desetiletí (Java Jive, Nebe na zemi, Mr. Sandman, Tiger Rag, Letí šíp savanou, St. Louis Blues, Mood Indigo…), i novinky z chystaného CD (Flat Foot Floogie nebo Kučeravý listonoš s texty Josefa Kainara, Dvořákova Humoreska, kterou textem pro kvarteto opatřil výtvarník Jiří Slíva, Poslední produkce z pera významného jazzmana Luďka Hulana nebo Jednou - původní píseň na Kainarův text, kterou pro The Swings napsal kapelník P. Hanzlík). Během uplynulých dvaceti let The Swings odzpívali na tisíc koncertů převážně v Čechách a na Slovensku, ale také v Belgii, Dánsku, Francii, Německu, Slovinsku, Švýcarsku, Rakousku a USA. Natočili nebo jako hosté participovali na mnoha CD, např. Ondřej Havelka uvádí The Swings (1995), Java Jive (2000), Já bych si rád najal dům (2003), s Melody Makers Mě to tady nebaví (1997), Pocta Georgie Gershwinovi (1999) a další, např. s kapelami Bratislava Hot Serenaders a Bohemia Big Bandem.

Petr Hanzlík – vocal, leader; Petr Jindra – vocal, guitar; Pavel Švestka – vocal, violin; Jiří Hruška – vocal Jiří Růžička – piano; Jan Tengler – bass; Svatobor Macák – tenor saxophone

ASPM (zkratka slov „Amatérské sdružení profesionálních muzikantů“)je česká,převážně bluesová hudební skupina založená roku 1984 a činná dodnes. V druhé polovině 80. let a začátkem 90. let tvořili skupinu tři hudebníci: Jan Spálený , Petr Kalandra a František Havlíček . Žánrově by se hudba z tohoto období dala zařadit na pomezí folku a blues a skupina v jeho průběhu nahrála čtyři studiová a dvě živá alba . Roku 1993 se trio rozešlo a Jan Spálený si vystavěl nové ASPM, jehož základem je on jako zpěvák a klavírista , jeho syn Filip Spálený jako tubista , Michal Gera jako hráč na trumpetu a jako vibrafonista Radek Krampl . Na bicí hraje Filip Jeníček . ASPM v této podobě hraje oproti původnímu triu více jazzovější podobu blues a vydalo šest studiových alb, z nichž dvě (...až srdce usedá a Má vina) byla oceněna cenou akademie populární hudby Anděl .

Jan Spálený se narodil 4. 12. 1942 na Královských Vinohradech velmi mladým múzicky založeným rodičům jako prvorozený. V dětství mizerně a nemotivovaně vrzal na housle. Po prokymácení se pubertou objevil dixieland, první bránu do světa jazzu, potažmo improvizace. Hlavně ovšem potkal na celý další život milované dechové hudební nástroje. Po maturitě na jedenáctiletce pracoval jako kopáč u nádvorní party v továrně Rudý Letov. Pražskou konzervatoř studoval v létech 1964 až 1968. Hrál střídavě na trombón, tubu, barytonsaxofon, v šestapadesátém roce svého věku se začal učit hrát na kornet. V běhu let hrál dixieland, rock'n'roll, rhythm & blues, s bratrem Petrem měli kapely Hipp's a Apollobeat, hostoval v popových kapelách a hudbě, které se převážně říká vážná. Od roku 1984 žije ASPM a pro ASPM. Celý život skládá, píše texty, aranžuje, provokuje… Hudební režisér, dramaturg, noční vypravěč rozhlasových pohádek, něžný chlap. Tatínek jedné z živých podob českého blues.

Jan Spálený – vocal, piano; Michal Gera – trumpet; Radek Krampl – vibraphone; Filip Spálený – bass; Filip Jeníček – drums

Společná kariéra těchto tří hudebníků začíná v roce 1993, kdy se jako začínající muzikanti rozhodli zúčastnit soutěže mladých jazzových skupin. Zde získali jednu z hlavních cen. Vedle hraní standardů si postupně budují svůj vlastní, výrazný a svébytný repertoár plný skryté podmanivosti. Postupně se AMC TRIO orientuje výlučně na interpretaci autorské hudby, pod kterou se podepisují všichni tři členové. Ve svých kompozicích často  překračují rámec zaběhnutých jazzových postupů a sahají i po mimojazzových hudebních zdrojích. Velký důraz kladou vždy na melodičnost skladeb a jejich výrazné a přehledné motivické zpracování. Hudba  AMC TRIA čerpá z různorodosti a elegantní zpěvnosti předkládaných témat inspirovaných například i pop music nebo nápěvy východoslovenského folklóru (kapela je z Prešova). AMC TRIO není triem jediného lídra, ale triem tří rovnocenných členů, jejichž vzájemná odlišnost se spojuje do vzácně vyváženého celku. I proto je přizval Rudy Linka na svůj Bohemia JazzFest. Trio během své existence spolupracovalo s mnohými hosty. Od roku 2007 spolupracuje s kytarovým virtuózem, bývalým členem kvartetu Oskara Petersona Ulfem Wakeniem. S Ulfem také nahrálo své poslední CD Soul Of The Mountain.

V roce 1997 zaujal kytarista Ulf Wakenius místo v kvartetu Oscara Petersona, jeho předchůdci v tomto souboru byly legendy jako Barney Kessel, Herb Ellis a Joe Pass. Dostalo se mu tak možnosti vystupovat ve slavných sálech jako Carnegie Hall, Hollywood Bowl, Blue Note a velkých sálech po celém světě. Dostal se také do americké TV CBS a TV Global (Brazílie). S Petersonem natočil několik alb pro Telarc a tím se mu otevřela možnost spolupracovat s lidmi jako Milt Jackson, Ray Brown, Joe Henderson, Herbie Hancock, Michael Brecker, Phil Woods, Max Roach, Clark Terry a mnoho dalších.

Ulf se narodil 16. dubna 1958 v Halmstadu ve Švédsku. Na kytaru začal hrát v 11 letech inspirován kytaristy svého nového bydliště Gothenburgu. Jeho vzory se však brzy stali električtí bluesoví kytaristé, které záhy nahradil nový hrdina – John McLaughlin (později John napsal liner notes na jedno z Ulfových sólových alb). Velice brzy začal Ulf vystupovat s různými švédskými skupinami. Do Evropy vyrazil v duu s kytaristou Peterem Almqistem. V polovině 80.let natočil se skvělými brazilskými hudebníky v Rio de Janeiro album, které se stalo ve Švédsku hitem. O několik let později začal hrát Ulf s dánským kontrabasovým gigantem Niels–Henning Orsted Pedersenem. Jejich spolupráce byla velice plodná – natočili skvělá alba, hráli pro prezidenta USA, zúčastnili se televizních show. Začátkem 90.let spolupracoval s předními americkými a evropskými hudebníky. Kapela Grafitti, která vznikla z rytmické sekce Scofieldova bandu (Dennis Chambers, Gary Grainger), Hioekona Grafa na klávesy a Ulfa na kytaru, byl další úspěch, bodovalo jak turné, tak album. V tomto období rovněž začala jeho spolupráce s Oscarem Petersonem. Ulf Wakenius natočil pod svým jménem 10 úspěšných alb a mnoho jako sideman největších jazzových hudebníků.

Svérázný oktet Kujooni byl založen ve Slaném na jaře 1999, původně jako „one night band“ u příležitosti zahájení výstavy Ivy Hüttnerové v galerii Ikaros Antik. Zpočátku je repertoár postaven na kompozicích známých světových autorů (R. Waters, Chuck Rio, G. a M. De Angelis) podávaných v netradičních aranžích, postupem času však soubor začíná tvořit i vlastní materiál. A právě onen mix „nestandardních standardů“ i „standardních nestandardů“ vytváří charakteristické dramaturgické napětí při koncertních provedeních, zároveň však tato žánrová rozkročenost v počátcích neumožňuje skupině trvalejší průlom do posluchačského povědomí.

Diskografie Kujoonů začíná živým záznamem koncertu ze září 2000 nazvaným Live in Dividýlko (Gimlos Record 2000), pokračuje nespoutaným albem Minutky z hovězího masa (Dopravka 2002) a vrcholí zatím posledním počinem Power of Cover (Dopravka 2004). Za zmínku stojí i DVD záznam dechberoucího vystoupení na festivalu Rock na Valníku vydaný pod názvem Valník Kujník (Dopravka 2003). Pro svou nesmírnou energii přecházející často až do atonálního hard-popu bývá soubor nezřídka srovnáván s legendárními Svižníky a Pružníky. A není divu, vždyť multiinstrumentalista Johny Jůdl, hudební duše souboru, právě ve SaP začínal v raných 90. letech svou hudební kariéru.

Na nové CD čekají fanoušci poměrně dlouho, skupina však nezahálí. V roce 2007 Kujooni připravují svůj originální hudební doprovod k filmové projekci slavného němého filmu Křižník Potěmkin, úspěšné představení se ve filmových klubech dočkalo několika repríz. Při oslavách 10 let trvání skupiny v únoru 2009 dochází ke kongeniálnímu propojení se šansoniérkou Ester Kočičkovou a jejím uměleckým partnerem Lubošem Nohavicou. Výsledkem je paralelní projekt Ester Kočičková, Luboš Nohavica a Kujooni a jejich společný program Hudba, tanec, klobása, se kterým v loňském a letošním roce vystoupili na mnoha multižánrových festivalech. V souvislosti s rostoucím počtem koncertů není skupina v posledních letech k vidění ve Slaném moc často. Vystoupení v rámci SJD bude po delší době tou pravou příležitostí.

Josef Protiva – trombone, Johny Jůdl – bass guitar, Pavel Brázda – accordeon, vocal, Urschulin Kretzi – violoncello, Michal Vaanja Urbánek – drums, Ján Eržiak – saxophones, clarinet, Dizzy Kouda – trumpet, Petr Brada Zahrádka – guitar.

Pianista a skladatel Emil Viklický je jednou z nejvýraznějších postav tuzemské hudební scény. Svým syntetickým přístupem již dávno přesáhl hranice jazzu. Narodil se v roce 1948 v Olomouci. Od dětství se věnoval hře na klavír, vystudoval však matematiku. Na profesionální dráhu přešel velice brzy, v první polovině sedmdesátých let již hrál v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana, SHQ Karla Velebného a byl členem jazzrockového Energitu. Mezinárodně se prosadil v roce 1976, kdy zvítězil v soutěži improvizujících jazzových klavíristů v Lyonu a vyhrál první cenu v autorské soutěži Monacké konzervatoře se skladbou Zelený satén.

Jeho první sólová deska V Holomóci městě (1977) představovala jednu ze základních linií Viklického tvorby, pro kterou je typické využití folklorních motivů v kombinaci s jazzovými postupy. Tento přístup dále pokračoval na uznávaných albech Za horama, za lesama a Prší déšť. Nejintegrálnější propojení jazzu s moravským folklorem představuje album Morava natočené v roce 2000 v USA ještě spolu s Jiřím Mrázem, Zuzanou Lapčíkovou a Billy Hartem. Po vydání debutového alba se Emil Viklický zaměřil také na elektrický jazz, v roce 1977 odjel na rok do Spojených států studovat na Berklee College. Během té doby hrál v řadě newyorských klubů s Joe Newmanem, Scotem Robinsonem a Ronem Bridgewaterem. Po návratu ze studií natočil alba Okno a Dveře se svými spolužáky, kytaristou Billem Frisellem, baskytaristou Kermitem Driscollem a bubeníkem Vintonem Johnsonem. Krátce poté natočil album duetů s klavíristou Jamesem Williamsem, s nímž spolupracuje dodnes.

V osmdesátých a devadesátých letech se Emil Viklický hodně věnoval mezinárodním spolupracím, a to např. s Joe Newmanem či s finským trumpetistou a skladatelem Jarmo Sermilä, nahrával s kvartetem Bennyho Baileyho, s americkým multiinstrumentalistou Scottem Robinsonem, s britskými jazzmany - saxofonistou Julianem Nicholasem a bubeníkem Dave Wickinsem a s belgickým saxofonistou Stevem Houbenem.

Od počátku osmdesátých let se ale Emil Viklický začal věnovat také vážné hudbě, zejména komorní, zároveň hodně experimentoval v oblasti elektroakustické hudby. Spojení vážné hudby s jazzem přineslo především ceněné album Homage To Joan Miró, na kterém hostovalo Talichovo kvarteto. V devadesátých letech vyšlo i první album věnované vážné hudbě, jímž byla Pocta Josipu Plečnikovi, kde klíčové Dopisy Plečnikovi zpívala Magdalena Kožená. V září 2000 měla premiéru Viklického opera Faidra, která zvítězila v mezinárodní soutěži nazvané Nová opera pro Prahu 2000. Lincolnovo Centrum v New Yorku si od Viklického objednalo melodram na text Václava Havla. Skladba The Mystery of Man zazněla při slavnostním otevření nového koncertního sálu Columbus Circle v New Yorku ve dnech 28. - 30.října 2004 v podání big bandu Wyntona Marsalise. Trio Emila Viklického patří již léta ke stálicím naší jazzové scény, častá je také jeho spolupráce se zahraničními sólisty, jako jsou Marcus Printup, Scott Robinson, Franco Ambrosetti, Steve Heuben a další.

Emil Viklický – piano; Petr Dvorský – bass; Branko Križek - drums

Tři neděle potom je mladá pražská kapela zabývající se hudbou převážně 30. let minulého století. Z osmi členů celkem čtyři hrají na trombón. Ostatní se chopili basy, kytary, valchy a mikrofonu. Vznik kapely byl spontánní záležitostí a vyplynul z radosti, kterou tato hudba přináší. Do repertoáru jsou zařazeny hity Glenna Millera, Bennyho Goodmana, ale i Milana Chladila či Bobbyho Hebba. Kapela koncertuje v klubech, sálech i restauracích, ale hlavně tam, kde lidé s radostí přivítají swingovou hudbu a popřípadě si i zatančí. Tři neděle potom si zahráli již několikrát na Charleston plese v Jindřichově Hradci po boku kapely Old Steam Boat a Sester Havelkových a jejich orchestru.

Tereza Špačková – vocal; Nikola Prokopcová – guitar, vocal; Jan Špaček – bass, vocal; Petr Špaček – washboard; Tomáš Trnka, David Czech, Štěpán Grandisch, Michal Bergmann – trombones

Los Rumberos je devítičlenná salsová kapela, která se během několika let svého vývoje vyprofilovala na českého specialistu na afro-kubánskou hudbu. Pro dosažení hutnosti zvuku velkých salsových orchestrů vzniklo v červnu roku 2010 zbrusu nové těleso s názvem LOS RUMBEROS EN GRANDE. V této kapele využil Petr Smetáček svých bohatých dosavadních zkušeností pro vytvoření mohutné, v současnosti již patnáctičlenné „all-stars“ kapely, jejímž těžištěm je plně obsazená perkusivní afro-kubánská rytmika. Druhou podstatnou složkou je osmičlenná sekce dechová, to vše doplňuje autentickým zpěvem Kubánec Jorge Concepción. Repertoár je tvořen zejména z vlastních kompozic, setkat se zde však můžete i se známými salsovými hity ve vlastních úpravách.

Trumpets: Jiří Němec, Miroslav Hloucal, Radim Knapp Trombone: Filip Jelínek Saxophones: Petr Kalfus, Markéta Smejkalová, Róbert Mitręga, Jana Pokorná Piano: Jakub Zomer Guitar: Jan Burian Bass: Eva Holická Congas: Miloš Vacík Bongos: Carlo Zegarra Abanto Magno (Peru) Hand percussion & vocal: Jorge Concepción (Cuba) Timbales, leader: Petr Smetáček

Kapela Points vznikla na jaře roku 2007. Jejími členy jsou absolventi Vyšší Odborné školy při Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Ačkoliv je to kvartet složený z poměrně mladých hudebníků, každý z jeho členů je výraznou hudební individualitou, která přináší do společného hraní osobitost a entuziasmus pro hledání osobitého hudebního jazyka. Svůj typický způsob vyjadřování si kapela již vytvořila – promlouvá k posluchačům vlastními skladbami, které píše každý z členů kapely a které zaujmou nejen svou dramatičností a dynamickými, někdy až eruptivními změnami nálad a atmosfér, ale také svým charakteristickým zvukem. Ten je velkou měrou určen nástrojovým obsazením kapely – Points hrají ve složení trubka, saxofon, kontrabas, bicí, tedy bez harmonického nástroje. Tím vzniká široké pole pro hudební komunikaci mezi muzikanty. Points je kapela se silným emocionálním nábojem, jejíž hudba je nápaditá, nespoutaná konvencemi a jež se díky své odvaze a fantazii nemusí omezovat jen na kopírování hudby jazzových velikánů minulého století. Points dostali cenu na 22.ročníku Soutěže standardů v polském městě Siedlce. Kapela vyhrála, jako první v České republice, prestižní mezinárodní jazzovou soutěž ve španělském Getxu a získala druhou cenu v belgické soutěži Jazz Hoeillart. Points natočili dvě CD.

Luboš Soukup – tenor + sopran sax, klarinet; Miroslav Hloucal – trumpet; Petr Dvorský – bass; Tomáš Hobzek - drums

Melanie Scholtz pochází z hudební rodiny, od pěti let se učila na piano, od 16 let soukromě studovala zpěv. V roce 1997 zahájila svá školní studia zpěvu (College of Music na Univerzitě Kapského Města), jež absolvovala v roce 2000 v oboru „operní a jazzová pěvkyně“. V roce 2002 Melanie Scholtz vyhrála cenu Best Jazz Vocalist v kategorii tradičního jazzu. Její hlas nezvítězil jen v mnoha jihoafrických jazzových soutěžích a festivalech, ale stal se i hlasem oficiálním: např. v roce 2003 zpívala na „Prezidentském golfovém turnaji“, který pořádal bývalý prezident JAR Nelson Mandela. V letech 2004-2005 byla lektorkou jazzového zpěvu na domovské univerzitě (University of Cape Town) a aktivně podporovala dílny a workshopy mladých či začínajících jazzmanů. V roce 2006 realizovala své debutové album s názvem Zillion Miles. Melanie je zde skladatelkou textů i hudby. V roce 2009 nahrála své druhé CD s norským trumpetistou a producentem Olem Jornem Myklebustem. Během své kariéry zpívala ve Španělsku, Portugalsku, Nizozemí, Maroku, Norsku, Švédsku a Rakousku, spolupracovala s mnoha hudebníky různých občanství i národností. Kromě spolupráce s celou jihoafrickou jazzovou špičkou je třeba jmenovat norskou kapelu Inkala, belgického pianistu Jacka van Polla a dvě jazzové veličiny, kterými jsou dodnes a

Melanie Scholtz – vocal; Gorm Helfjord – guitars; Lukaš Kytnar – bass; Roman Vicha – drums

Larry Garner kdysi spokojeně pracoval v závodu Dow Chemical. Nechtěná příhoda, kdy cestou z práce kvůli objížďce zastavil v klubu Tabby´s Blues Box a přijel domů až v půl třetí ráno, a to i přes naléhání manželky, že musí zase ráno brzy vstávat, vlastně odstartovala jeho kariéru. Dnešní bluesová scéna v legendárním Baton Rouge je v ostrém kontrastu se situací v 70. letech, kdy Garner hrál jen příležitostně o víkendech. V polovině 70. let se vrátil z vojny: „Nebyly tam žádný koncerty, všude jen samý disco“, vzpomíná. „Jenom občas vystoupení Americké legie nebo svatby a firemní akce. Tak jsem hrál u sebe v garáži. Měl jsem práci v Dow Chemical a na veřejnosti hrál jen zřídka.“

Garner začínal právě v Tabby´s Blues Boxu, kde potkal postavy, jako je Silas Hogan, Whispering Smith, Arthur Kelly nebo Raful Neal. Příležitostně hrál v New Orleans v „Rhythms“ na Bourbon Street nebo s Bryanem Lee a později v „Old Absinthe House“. Garner si posléze uvědomil, že už nemůže dál sedět na dvou židlích, a nechal se přesvědčit Kenny Nealem, aby dal výpověď a začal se věnovat jen hraní. Garner se dočkal kýženého štěstí – mohl se konečně stoprocentně zaměřit na hudbu, kterou miloval od útlého dětství. Vyrostl v městečku Oaknolia u Baton Rouge, kde zprvu jen naslouchal zpěvu kněze v blízkém kostele. O víkendy poslouchal nashvillské rádio WLAC. Jeho zájmu o hudbu si brzy všiml paraplegický strýček George a začal ho učit na kytaru; prý hrál jako Jimmy Reed. Garner začal hrát v kostele a pak i v rádiové gospelové kapele. „Rodiče nechtěli, abych hrál blues, říkali, že to je ďábelská hudba,“ říká Graner.

V hraní pokračoval na vojně, v Koreji vstoupil do vojenské kapely. Tahle zkušenost ho připravila na pozdější život profesionálního muzikanta. Od časů Tabby´s Blues Boxu je prý stále na cestách po Státech, i přes Atlantik. V Evropě bývá obvykle dvakrát ročně; váží si místní autentičnosti. Lidé tu prý dokážou ocenit hudbu více než ve Státech.

Amatérské Garnerovy nahrávky ho přivedly do styku s londýnským labelem JSP, kde debutoval v roce 1993. Brzy potom nahrál klasiku „You Need to Live a Little“ na Verve / Gitanes. Na albu jsou kousky jako „Keep Four Cars Running“, kde si otec stěžuje na velké výdaje pro udržování domácnosti, nebo třeba veselá „The Preacher Man Stole My Woman“ („Kazatel mi ukradl ženu“). Mezi poslední alba patří Baton Rouge (na Evidence) nebo Once Upon the Blues (na Ruf). Všechny Garnerovy desky nesou jeho nesmazatelný otisk; převzaté skladby hraje jen příležitostně. „Inspiraci sbírám z každého dne, z hovorů s lidmi, sledování televize, poslouchání rádia, pozorování věcí, které se dějí kolem mě a které zanechávají v mojí hlavě nějakou zvláštní myšlenku.“ Larry si všímá obyčejných věcí v životě, navazuje tak na afroamerickou tradici a šíří poselství Baton Rouge do celého světa.

Larry Garner – guitar, vocals; Raphael Wressnig – piano, organ; Shedrick Nellon – bass; Michael Aures – drums

Kapela Bernard Blues Band pochází z Karlových Varů a je zaměřena na elektrické – městské blues. V jejím repertoáru najdeme bluesové standardy od klasiků, jako je Robert Johnson či Muddy Waters, ale také cover verze skladeb bluesrockových hráčů Rorryho Gallaghera a Erica Claptona. Kapela je až na basistu, složena z ostřílených harcovníků západočeské rockové a bluesové scény. Její hráči prošli soubory, jako jsou Natural, Proměny, Hard Again, Yardis Band, Jazz Kvé, Jazz Studio KV, S Gustem Praha, Carlex, ale i ve Slaném dobře známými Blue Condition.

Milan Krajíc (*1965) se narodil v Ostrově u Karlových Varů. Od roku 1972 až do roku 1983 navštěvoval LŠU, kde postupně studoval hru na zobcové flétny, klarinet a tenorsaxofon. V letech 1988 až 1990 pokračoval v studiu ve hře na saxofon na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. V té době se seznamuje s významnými českými muzikanty především z oblasti jazzové hudby, se kterými spolupracuje dodnes. V roce 1991 měl roční angažmá v USA v kabaretním lodním orchestru. Byl dlouholetým členem Kontrabandu Milana Svobody, se kterým natočil 5 CD a vystoupil na mnoha významných evropských jazzových festivalech. V letech 2003 – 2005 získal angažmá v bigbandu rádio Praha pod vedením Václava Kozla. V současné době je členem bigbandu www.bend.cz pod vedením Kryštofa Marka, Pražského bigbandu, Rudolfinum jazz orchestra a kvarteta Milana Svobody. V posledních deseti letech Milan Krajíc vystupoval, nebo jinak spolupracoval s významnými osobnostmi české jazzové scény (Jiří Stivín, Karel Růžička, Emil Viklický, Svatopluk Košvanec atd.), s jazzovýmy orchestry (Workshop and more, Charlie bloods group, Rezband, Milan Svoboda sextet, Dup be Bop, Aleš Duša kvartet atd.), ale i se světově proslulými osobnostmi (James Moody, Hiram Bullock, Doug Hammond, George Mraz, Rich Perry).

Miloslav Froněk – vocal, guitar; Jaromír Krištofovič – vocal, harmonica; Josef Plašil –keyboards; Jakub Smutný – bass; Ivan Pelc – drums Milan Krajíc - saxophones

Elena Sonenshine (známá též jen jako Elena) je dnes jednoznačně nejlepší česká jazzová zpěvačka. Elena se narodila v Brně, po absolvování gymnázia přesídlila do Prahy, kde vystudovala nejdříve školu sociálně právní a poté pokračovala ve studiích na Konzervatoři Jaroslava Ježka (1989–1994). Posléze získala stipendium na bostonské Berklee College of Music, kde svá hudební studia završila. Její působení na poli moderního jazzu se odvíjí od roku 1992, kdy začala vystupovat v pražských jazzových klubech jako hostující zpěvačka s různými trii a kvartety.

Elena dnes už létá pravidelně zpívat do londýnských klubů, účinkuje na jazzových festivalech v zahraničí a její vynikající debutové album dokonce vyšlo v USA. V současné době vystupuje v triu, jehož repertoár obsahuje jak vlastní skladby včetně zajímavých jazzových úprav lidových písní, tak klasické standardy od A. C. Jobima, Fats Wallera a Horace Silvera, vždy přizpůsobené stylu a nástrojovému obsazení seskupení. Elena Sonenshine vystoupila opakovaně (naposled 2009) v rámci koncertní série Jazz na Hradě, která je pořádána pod záštitou prezidenta republiky. V roce 2005 objela Českou republiku jako velvyslanec Philips International Jazz Festivalu. V roce 2006 koncertovala v rámci festivalu Pražské jaro, v letech 2007 a 2008 působila vždy část roku v USA. Elena se věnuje též pedagogické činnosti - např. učila na Mezinárodni jazzové dílně v Praze.

Elena Sonenshine – vocal; Mirek Linka – guitar; Petr Dvorský – bass

RFO se začali zhmotňovat během léta 2008. Postupem času se počet členů ustálil na devítce. Polovinu kapely tvoří mladí hudební veteráni působící v minulosti i současnosti v hudebních tělesech nejrůznějšího zaměření, swing a dechovku nevyjímaje. Druhou méně početnou polovinu tvoří ještě mladší veteráni, neméně však nadějní. Orkestra se původně volně inspirovala tradičními jamajskými ska i reggae peckami a utvářela je k obrazu svému, často téměř nepoznatelnému. V současné době vytváří skladby zcela vlastního rázu, jež rychlým tempem přibývají a již tvoří naprostou většinu koncertního repertoáru.

Martin Hora – vocal, keyboards; Barbora Báčová – vocal, trumpet; Ondřej Čečrdle – tenor sax; Petr Zahrádka – trombon, guitar; Pavel Dědek Bradáč – bass; Ondřej Hora – drums; Michal Vaanja Urbánek – perkussions

The Bladder Stones existují od sklonku roku 2010 a od začátku je vzájemně spojoval despekt k autoritám. Skupina ve svém melodicko-harmonickém shakeru míchá repertoár od tvrdého texaského blues se zřejmými odkazy na klasiku žánru, až po intimní specifické úpravy jazzových standartů ( Steve Ray Vaughan, Robben Ford, Miles Davis, Jimmi Hendrix, The Cream, Chet Atkins, Robert Johnson, Muddy Waters atd). V kapele se setkávají dvě hudební generace a tím vzniká vyvážený mix mladé energie a dravosti s vyzrálou únavou, místy poklimbáváním. Na první pohled je zřejmý příklon některých hudebníků ke gastronomickým koníčkům. Toto trio je známé i tím, že svou permanentní dobrou náladou a gustem dokáže vykouzlit úsměv i na tváři opravdového brundibára a škarohlída.

Tomáš Frolík – guitar; Jan Judl – electric bass, vocal; Tomáš Náprstek - drums