Začneme jako obvykle otázkou, jak jste se dostal k muzice, což vyústilo ve studium kontrabasu na Konzervatoři v Brně?
Pocházím z muzikantské rodiny, otec se jako amatérský trumpetista, klavírista a aranžér věnoval práci pro Náchodský Big Band a maminka se amatérsky věnovala zpěvu a klavíru. Od útlého věku jsem byl obklopen hudbou. Ve dvanácti letech jsem začal navštěvovat LŠU v Hronově, obor kontrabas (Vl.Kožešník). V roce 1977, jsem byl přijat na konzervatoř v Brně k profesoru Aloisi Křížovi.

Jak jste již zmínil, vaši rodiče byli aktivní muzikanti, otec vedl Náchodský Big Band, maminka zpívala a v kapele měli vokální trio ve stylu L+H+R, (Lambert, Hendrick, Ross), kde oba dva zpívali a dělali to vynikajícím způsobem. Kdy vás vzali poprvé do kapely?
Od svých patnácti let jsem hrál také ve skupině s rodiči a s Náchodským bigbandem, což byla velká škola a jiné hudební zkušenosti oproti konzervatoři. V těch kapelách hrál také na ságo Antonín Doležal a hrál pěkně.

Prošel jste základní vojenskou službou v Armádním uměleckém souboru VN v Praze. Kteří muzikanti tam s vámi trávili ty dva roky a jakou muziku jste hráli?
Do AUSu jsem udělal konkurz v roce 1982. V té době tam se mnou hráli jazzmani František Kop, Martin Šulc, Jaromír Honzák a Martin Zbrožek, ale také třeba dnešní koncertní mistr České filharmonie Bohumil Kotmel. S námi, muzikanty, tam tehdy taky vojnu „kroutili“ i herci, jako např. Mirek Vladyka, Honza Čenský, Zdeněk Mahdal a řada dalších, na které už si ani nevzpomínám. Pod AUSem tehdy vystupovala celá řada nejrůznějších uměleckých skupin a kapel, já tehdy patřil k tak zvané Zábavné skupině. Měli jsme tehdy dvě zpěvačky, dva dechy, klávesy, kytaru, bicí a já hrál baskytaru. Hráli jsme skutečnou všehochuť, populární skladby od skupiny ABBA, ale taky od Chicaga a na druhé straně tehdy samozřejmé ruské častušky.

Po vojně jste nastoupil jako kontrabasista v Orchestru Československé televize Václava Zahradníka. Co pro vás toto angažmá znamenalo? Jaký byl pan šéf kapelník?
Po vojně jsem nastoupil zcela záměrně do televizního bigbandu. Nechtěl jsem totiž moc cestovat po vlastech českých. Chtěl jsem se věnovat jazzu, a proto jsem potřeboval hrát v Praze v jazzklubech a hodně cvičit na nástroj. Orchestr Československé televize v čele s Václavem Zahradníkem byl pro mne velká zkušenost hlavně ve hraní „z listu“ a samozřejmě měl úplně odlišné frázování a rytmizování, než v hudbě klasické, ale to už jsem konec konců znal z domova. Václav Zahradník byl velmi dobrý muzikant, skladatel a aranžér. Rád na něj vzpomínám.

Za svého působení v orchestru ČT jste natočil spoustu muziky, byl to jenom pop, nebo tam vznikaly i hodnotnější věci? Orchestr hrával i na jazzových festivalech.
Orchestr tehdy natáčel většinou zábavné pořady, takže tehdejší pop. To byla naše hlavní náplň práce. Hráli jsme tehdy velice populární estrádní pořady, kde vystupovala celá plejáda nejznámnějších zpěváků. Já nenáviděl dechovku, a když přišla na řadu třeba Zorka Kohoutová, tak jsem vždy poprosil klávesáka nebo kytaráka a oni to hráli za mě. Na to nebyly noty a já se prostě odmítal ty nablblý písně učit. Už v mládí mi to tatínek tak nějak nepřímo zakazoval. Sem tam se hrál jazzový festival. Také jsme natočili dvě jazzové desky, kde bylo hodně zajímavých hostů, např. Tony Lakatoš, Allan Praskin, Larry Porter, Joe Newman (Count Basie Big Band) atd.

Víme, že jste doprovázel i šansoniérku Hanu Hegerovou. Jak došlo ke spolupráci  se zpěvačkou?
S paní Hanou Hegerovou hraji dodnes a mám tuto spolupráci velmi rád. První koncert jsem s ní hrál už v roce 1990. V té době jsme měli takovou jazzovou partičku, jmenovala se Jazzpress, spolu s Petrem Maláskem, Pavlem Zbořilem a Štěpánem Markovičem. Petr občas paní Hegerovou doprovázel, a když ho oslovila, aby dal dohromady kapelu, bylo jasné, že řekl nám.

Co vás přivedlo k tomu, že jste založil v roce 1996 vlastní trio? Jaké bylo jeho původní obsazení?
Do roku 1996 jsem hrál v mnoha jazzových seskupeních u nás i v zahraničí. K postavení vlastního tria mne hlavně vedlo to, že ač jsem hrál u nás s celkem zvučnými jmény, přesto jsem nebyl spokojen. Moje představa o jazzové hudbě byla jiná. Jazz má takovou tradici a takových poloh, že mě unavovalo hrát celý večer v jazzovém klubu nebo na jazzfestu moravskou lidovku. Abych se mohl tímto směrem realizovat, založil jsem svoje první trio ve složení piano Jan Knop Najponk, bicí hrál Martin Šulc a já na kontrabas.

Kdy jste se seznámil s vynikajícími hráči Stanislavem Máchou a Jiřím Slavíčkem?
Standu Máchu jsem znal z kapely Jazzface Štěpána Markoviče a už tam jsem věděl, že má na víc, než jen „pouze doprovázet“. Jirka Slavíček byl v té době velmi nenápadným spolehlivým hráčem. Jednou jsme ale někde v klubu jamovali a já si ho nemohl nevšimnout. V jeho hře bylo slyšel neuvěřitelný klid a takové to předivo, co mají jen ti největší bubeníci na světě. První CD jsme ale nahráli ve složení Stanislav Mácha, bubeník Marek Patrman a já. Marka v roce 2000 vystřídal právě Jirka Slavíček.

Vaše trio patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co může náš jazz nabídnout. Vaše vystoupení, ať už v Národním domě na Swingovém festivalu v Praze, v Hradci Králové na JGT, ve Slaném na SJD nebo jinde, patří k vrcholům těchto akcí, přestože vlastně doprovázíte zpěváky Yvonne Sanchez a Dana Bártu. Hrajete také někdy sami?
Sami hrajeme velmi často v jazzklubech a taky na zahraničních podiích. U nás se nám většinou stává, že pořadatelé chtějí zpěváky, aby jim „natáhli“ publikum, proto často hrajeme na místních festivalech s vokálem. Ve světě je to jinak.

Musím říct, že jazzové zpívání Dana Bárty jsem z počátku přijímal se značnou nedůvěrou, ale nutno říci, že mne velice překvapil tím, s jakou pokorou a vervou jazz zpívá, jak se dovedl oprostit od popových manýr a nesnaží se předvádět nebo prosazovat na úkor tria, ba naopak. Každé další jeho vystoupení lze konstatovat jako pokrok. Takže úspěch. V případě Yvonne Sanchez podobné problémy asi nehrozily. Kolik úsilí jste s Bártou investovali do vašeho projektu?
S Danem Bártou jsme nikdy nespekulovali, jestli má zpívat jazz jinak než pop, či soul, či funk atd. Děláme už muziku dohromady pár let a jsme v podstatě v každodenním kontaktu. Samozřejmě se navzájem ovlivňujeme, ale moc tu hudbu neškatulkujeme. Dan je prostě talent, má rytmus, frázi, intonaci a přitom je založením „přírodák“, to stejný platí o Yvonne Sanchez.

Vaše CD Travelling bylo oceněno Jazztestem Českého rozhlasu Praha jako nahrávka roku, stejně jako CD Alone, které navíc bylo v Cenění Karla Velebného 2000 vyhlášeno nejlepší nahrávkou roku, a vaše trio bylo zároveň prohlášeno kapelou roku. Tedy úspěchů požehnaně. Jak došlo k realizaci obou CD?
To první CD Travelling vzniklo v Ostravě. Dělali jsme tam nějakou veřejnou nahrávku a bylo tam příjemně, tak jsme se domluvili na natočení. Točil nás mikrofonista, tedy ne zvukař, a my si ten zvuk dělali v podstatě sami. Dnes už bych měl k tomu hodně výhrad, ale tenkrát jsme měli pocit, že je to ono. Druhé CD je již trošičku profesionálnější. Natáčeli jsme tenkrát poměrně často hudbu k nejrůznějším filmům a tam jsme poznali zvukaře filmového studia FISYO ve Smečkách, Honzu Holznera, no, a ten s námi natočil CD Alone. Ale opravdu spokojeni jsme až teď u třetího CD, které jsme už natočili a vyjde letos v druhé polovině dubna.

Vaše diskografie obsahuje hodně přes dvacet CD nejrůznějšího druhu a žánrů. Utkvělo vám některé z nich obzvlášť v hlavě?
Abych řekl pravdu, tak mně se líbí moje CD až od Alone, tzn. Invitation s Yvonne Sanchez, obě Illustratosphery, no, a nejdál je to triové, třetí, z Varšavy!

Za svého působení jako kontrabasista jste se sešel s celou řadou vynikajících našich i světových muzikantů. Na které obzvlášť rád vzpomínáte?
Znám se dobře s Jiřím Mrázem, dokonce jsme se domluvili, že něco uděláme společně, dohromady. Když jsem byl v New Yorku, tak mě protáhl všemi jazzkluby, to byla velká jízda. Vloni jsem byl v Itálii na turné s Tonny Lakatosem, byl jsem také v Istanbulu s EBU big bandem. V orchestru co hráč na nástroj, to jiná národnost. Také jsme asi hodinu a půl jamovali s triem v Aghartě s Wyntonem Marsalisem. Bylo to ale až po uzavírací hodině, takže tam bylo asi pět lidí.

Co osobně chystáte v letošním roce a co společně jako Trio Roberta Balzara?
Já osobně jedu v květnu s mezinárodní sestavou na jazzový festival do Maroka. No, a s triem vyjde nové CD Overnight a také jedeme hrát do Istanbulu, Londýna, Tel Avivu a čeká nás celá řada koncertů i u nás.

Pokud máte čas i chuť, co posloucháte ve volných chvílích a co vás v poslední době z hudebního hlediska nejvíc oslovilo u nás a v zahraničí?
Ve volných chvílích poslouchám většinou všechno možné, jazz, vážnou hudbu, filmovou hudbu. Pokud jde o ta překvapení, tak u nás mě stále překvapuje jaké kraviny se linou z rádií a co se nejvíc prodává. V Evropě je to sice podobný, ale většinou má posluchač možnost naladit alespoň jednu stanici podle svého vkusu.

Na závěr nám ještě řekněte, jaké používáte nástroje a technická zařízení.
Hraji na kontrabas německého anonyma, struny Thomastik-Infeld-Spirocore-weich, k tomu používám kondenzátorový mikrofon AMT a snímač Realist. Baskytaru mám model Robert Balzar (handmade Jan Vlasák), k tomu struny D´Addario XL 5, combo SWR, SWR BOX GOLIATH III., DBX Tube Preamp.