Basieho orchestr byl známý lehce swingující rytmickou sekcí, výborně sehranými nástrojovými sekcemi a z toho vyplývající precizní souhrou celého orchestru. Basie měl vždy v kapele také vynikající sólisty, jejichž  úžasné výkony perfektně okořenily jak studiové nahrávky, tak živá vystoupení orchestru. Count Basie nebyl tak známým skladatelem, jako Duke Ellington, nebo významným virtuosem, jako byli Artie Shaw, Tommy Dorsey, Benny Goodman či Harry James a mnozí jiní. Jeho nástrojem byl perfektně swingující band, který se stal synonymem swingu. Významně také ovlivnil vývoj jazzu a to zejména tím, že dokázal včleněnit atributy blues do hry swingového big bandu. Žádná jiná kapela to ani později nedokázala lépe. Zvuk Basieho orchestru (včetně charakteristických – byť často velmi střídmých sól kapelníka) je nezaměnitelný.

Oba Basieho rodiče byli hudebníci. Jeho otec Harvie Basie hrál na mellophon, matka Lillian Basie hrála na piano a svému synovi dala základní lekce ve hře na tento nástroj. Mladý Basie se učil i od harlemských stride pianistů, zejména velmi známého Thomase „Fats“ Wallera. Svoji profesionální kariéru zahájil jako doprovodný pianista ve vaudevillských divadlech se skupinou, která vznikla v Kansas City v roce 1927. V Kansas City hrál Basie nejdříve v kinech, kde se promítaly němé filmy, a v červenci 1928 se připojil ke skupině Blue Devils, kterou vedl hráč na kontrabas Walter Page. Zpěvákem této kapely byl později velmi slavný a populární bluesman Jimmy Rushing. Začátkem roku 1929 Basie soubor opustil a nějaký čas hrál s jinými kapelami, aby později nastoupil v kapele, kterou vedl Bennie Moten. Zde hrál až do předčasné Motenovy smrti 2.dubna 1935.

Poté Basie sestavil skupinu s názvem The Barons Of Rhythm. Do této devítičlenné skupiny přešli někteří z bývalých členů Motenovy kapely jako Walter Page, Freddie Green, Jo Jones a Lester Young. S kapelou nadále zpíval Jimmy Rushing. Orchestr vystupoval v Reno klubu v Kansas City, odkud se tato vystoupení často přenášela rozhlasem. Tyto přenosy uváděl od piána sám Basie. Obrovský zlom nastal, když Basieho vystoupení uslyšel z rádia známý producent, publicista a lovec talentů Johnny Hammond, který Basieho okamžitě doporučil agenturám a gramofonovým společnostem. Výsledkem Hammondovy aktivity bylo, že na podzim roku 1936 Basie opustil Kansas City, aby i se svým orchestrem přijal angažmá ve slavné Grand Terrace v Chicagu. Následovalo angažmá v Buffalu ve státě New York a v prosinci téhož roku konečně vytoužený New York a zde jedna z nejslavnějších tančíren swingové éry – Roseland Room, kde tehdy hráli jen ti nejlepší.

První gramofonové nahrávky Basieho kapely u gramofonové společnosti Decca Records jsou z ledna 1937. Po obrovských úspěších došlo k rozšíření orchestru a k personálním změnám. Pak návrat do Chicaga a po nějakém čase angažmá v hotelu Ritz Carlton v Bostonu. V září 1937 má kapela svůj první velký hit - slavný One O'Clock Jump, který se pak stal i znělkou kapely a později byl oceněn zařazením do Grammy Hall of Fame. V roce 1938 se Basie s orchestrem vrací do New York City, aby přijal delší angažmá ve slavném klubu The Famous Door. Basie v té době již získává mezinárodní pověst, jeho kapela patří k předním swingovým big bandům. Skladby One O'Clock Jump (1937), Jumpin' at the Woodside (1938) a Taxi War Dance (1939) band velmi proslavily. První polovinu roku 1939 Basie vystupuje v Chicagu a také přechází od labelu Decca k největší firmě té doby, ke Columbia. Na podzim téhož roku kapela odjíždí do Kalifornie. Počátkem 40.let Basieho kapela vystupuje na četných zájezdech po celých Státech, ale po vstupu USA do války v prosinci 1941 a po zákazu nahrávání v srpnu 1942 byly zájezdy silně omezeny.

V této době dostává Basieho kapela také nabídky k vystoupení v pěti filmech od producentů v Hollywoodu. Všechny filmy byly uvedeny během roku 1943. Jejich názvy jsou: Hit Parade of 1943, Stage Door Canteen, Top Man, Reveille with Beverly a Crazy House. V hitparádě Top Ten Hits měly z těchto filmů ještě v roce 1945 velký úspěch skladby Red Bank Blues, Rusty Dusty Blues a Blue Skies. Roku 1947 Basie přechází k další gramofonové společnosti – RCA Victor Records a má velké úspěchy s hitem One O'Clock Boogie. Koncem 40. let dochází k přechodnému poklesu zájmu o big bandy, a Basie je proto z ekonomických důvodů nucen, tak jako jiní bandleadeři, dočasně velkou kapelu rozpustit a nějaký čas vystupuje s malou skupinou. Ale již v roce 1952 sestavuje nový big band a poprvé odjíždí na turné do zámoří. Své první koncerty má v roce 1954 ve Skandinávii, kde sklízí obrovské ovace a v tisku má skvělé reference.

Významným přínosem pro Basieho kapelu byl příchod vynikajícího zpěváka Joe Williamse na konci roku 1954. Album Count Basie Swings and Joe Williams Sings z roku 1955 je toho dokladem. Mělo obrovský komerční úspěch a stalo se bestsellerem. Skladba Every Day (I Have the Blues), vydaná i na singlu firmou Clef producentem Normanem Granzem, se dostala až na vrchol žebříčku Top Five. Další významnou nahrávkou z tohoto období byla instrumentálka April in Paris, která se začátkem roku 1956 dostala až na vrchol žebříčku Top Ten a dosáhla i významného uznání u kritiků. Joe Williams zůstal s kapelou do konce roku 1960, ale i po jeho odchodu kapela úspěšně pokračovala dál.

V roce 1958 Basie dosáhl se svým orchestrem významného uznání v nominaci na Grammy a to v kategorii Dance Band and Best Jazz Performance Group za album Basie, dnes známější pod názvem The Atomic Mr.Basie (Roulette). Další nominace v kategorii Dance Band přišla v roce 1959 za album Breakfest Dance And Barbecue a v této kategorii vyhrál Basie i v následujícím roce 1960 s albem Dance With Basie. Ve stejném roce získala kapela i ocenění za nejlepší jazzový výkon (Best Jazz Performance) v kategorii Large Group za album The Count Basie Story. Další nominace Basieho kapela získala v kategorii Best Jazz Performance za Basie At Birdland (1961) a The Legend (1962). Všechna LP byla vydána firmou Roulette. Smlouva s touto firmou skončila Basiemu v srpnu 1962 a posledním titulem, který pro ni se svou kapelou natočil, je deska Basie In Sweden. Desky natočené pro Roulette jazzoví kritici hodnotili velmi vysoko, jenže žádná nedosáhla většího komerčního úspěchu. (Dodnes však tato alba vycházejí v reedicích a fanouškům dokazují, že se kritici nemýlili!)

Aby Basie nepříjemnou "komerční" situaci zlepšil, nahrál v roce 1962 pro firmu Reprise Records, kterou tehdy vlastnil známý populární zpěvák Frank Sinatra, alba Sinatra – Basie a This Time By Basie! Hits Of The 50' And 60'. Ta se v Top Five a Top 20 umístila na předních místech a v roce 1963 vyhrála Grammy Award v kategorii Best Performance by an Orchestra for Dancing. Obě desky dosáhly i obrovského komerčního úspěchu a Basiemu se konečně splnilo vytoužené přání - vydělal velké peníze. Koncem roku 1962 podepisuje Basie smlouvu s firmou Verve a pro ni nahrává již v listopadu ve spolupráci se známým a úspěšným aranžérem Neal Heftim album On My Way And Shoutin' Again. S dalším významným aranžérem Quincy Jonesem pak v dubnu 1963 neméně zdařilé Li'l Ol' Groovemaker ... Basie! Ve stejném měsíci nahrává další dvě alba Basie Land a More Hits Of The 50' And 60', na nichž se aranžérsky podílí Billy Byers. Další alba pro Verve jsou z roku 1965: Basie Picks The Winners (arr. B. Byers) a Basie's Beat. Se zpěvákem Arthurem Prysockem natočila kapela v následujícím roce titul Count Basie With Arthur Prysock a v roce 1966 vzniklo ještě album Basie's Beatle Bag, poslední pro Verve.

V průběhu šedesátých let Basie nahrává sérii alb s předními vokalisty. S Ellou Fitzgerald Ella And Basie (1963), další opět se Sinatrou – It Might As Well Be Swing (Top 20 album 1964), další se Sammy Davisem Jr. Our Shining Hour (1965), s Mills Brothers The Board Of Directors (1968) a s Jackie Wilsonem Manufacturers Of Soul (1968). Velký úspěch mělo také album Broadway... Basie's Way z roku 1966, na které si Basie vybral skladby, které měly úspěch v broadwayských muzikálech. Koncem šedesátých let se Basie opět vrací více k jazzu a jeho album Standing Ovation získalo v roce 1969 nominaci na Grammy v kategorii Best Instrumental Jazz Performance by a Large Group or soloist with Large Group. V tomto období Basieho orchestr často vystupuje na různých jazzových festivalech téměř na celém světě. Za zmínku jistě stojí i aranžérsky zajímavý experiment se známým Oliverem Nelsonem, který byl v té době na vrcholu své popularity. Výsledkem bylo album Afrique, vydané v roce 1970.

Začátkem sedmdesátých let Basie podepisuje smlouvu s firmou Normana Granze Pablo Records, u které pak nahrával až do konce života. Zde Basie nahrál mnoho desek v různém obsazení, většina z nich byla velmi úspěšná. Přinesly dlouhý výčet nominací a zisků Grammy v kategoriích big band nebo malá skupina. Zejména pak dvě alba z té spousty stojí za zmínku: I Told You So (1976), nejlepší studiová nahrávka v aranžmá Billyho Hollmana a nejlepší live nahrávka On The Road - Live At The Jazz Festival In Montreux (1979), která v roce 1980 vyhrála Grammy v kategorii Best Jazz Instrumental Performance by a Big Band.

Co dodat na závěr o tomto velikánovi swingové éry? O Basiem a jeho kapele bylo napsáno mnoho knih a článků. Byly vydány rozsáhlé a kompletní diskografie za celé období téměř padesáti let Basieho aktivní činnosti. Není proto možné uvést vše v krátkém článku a tak jen několik slov o Basiem samotném. V kapele byl velmi oblíben a všemi hudebníky respektován, Svůj big band dokázal řídit od piana pouhým pokynutím hlavy a pokud chtěl nějakou pasáž zvlášť zdůraznit, stačilo aby pozvedl obočí směrem k příslušné sekci, nebo sólistovi. Basie nebyl perfekcionista, netrval při živých vystoupeních na každé notičce (jako známí pedanti Benny Goodman, Glenn Miller, Tommy Dorsey nebo Artie Shaw). Ostatně – často to ani nebylo možné, například ve známém klubu Birdland bylo pro velký big band tak málo místa, že si hudebníci stejně nemohli postavit pulty s notami a celé vystoupení hráli z „hlavy“. Svým hudebníkům dával dost prostoru, aby se „odvázali“, a když sólista „vařil“, nikdy jej nepřerušoval - jak to dělal Woody Herman. V Basieho kapele také nebyla napjatá atmosféra, jako tomu bylo v některých jiných kapelách. (Zvláště "proslulé" byly vztahy mezi Benny Goodmanem a bubeníkem Gene Krupou, kde o nerváky nebyla nikdy nouze. Zpěvačka Peggy Lee by také mohla vyprávět, jaké měla s Goodmanem peklo.) Svého nejmilejšího zpěváka Joe Williamse Basie považoval za svého adoptivního syna a doslova jej hýčkal. Williams se mu za to odvděčil tím, jak významně kapelu pomohl proslavit.

O svých sólistech Basie vždy hovořil s velkým uznáním, zvláště o Franku Wessovi (tenor, altka, flétna), Franku Fosterovi (tenor sax, aranžér), Marshallu Royallovi (altka), Alu Greyovi (trombón), Thadu Jonesovi a Joe Newmanovi (trubky), Jo Jonesovi a Sonny Paynovi (bicí), abychom uvedli aspoň některé z oněch mnoha, kteří s Basiem hráli. Za těch 50 let jich byla dlouhá řada. Nebylo ovšem vždy vše idylické. Tak jako v jiných kapelách, měl například i Basie občas problémy s bubeníky. Vystřídala se jich celá řada: Jo Jones, Sonny Payne, Harold Jones, Louis Bellson, Butch Miles, Greg Field a jiní. Basie vždy říkal: “Jak dobrý je bubeník, tak dobrá je kapela, když je bubeník špatný, mohou se ostatní ztrhat a výsledek stejně nestojí za nic. Bubeník, to je boss!“ Když z kapely odešel Jo Jones, rytmika již nikdy nedosáhla předchozí úrovně, i když po něm přišli vynikající hráči na bicí. Jen pro zajímavost: když si před odjezdem do Švédska Sonny Payne zlomil nohu a na poslední chvíli jej nahradil Louis Bellson (nikdo jiný nebyl zrovna po ruce), Bellson odvedl svůj standardní výkon, ale chyběla tomu razance Sonnyho Payna, protože se nestačil s kapelou sehrát a na nějaké zkoušky již nebyl čas.

Za zmínku jistě též stojí, že nejdéle hrajícím členem kapely byl kytarista Freddie Green – hrál s Basiem více jak 50 let, od roku 1935 až do své smrti v roce 1987. Také je třeba uvést aspoň některé z nejlepších Basieho aranžérů, protože dobrý aranžér má významný podíl na úspěchu orchestru. Neal Hefti – album Mr.Atomic Basie, Quincy Jones - Lil' Ol' Groovemaker...Basie, Benny Carter - The Legend, dále Ernie Wilkins, Billy Byers, Bill Holman, Frank Foster. Někteří z nich byli i členy Basieho kapely. V posledních osmi letech života se Basieho zdravotní stav postupně zhoršoval. V roce 1976 jej srdeční infarkt na několik měsíců vyřadil z aktivní činnosti. Z další hospitalizace v roce 1981 se vrátil na scénu již jen v pojízdném křesle. V nedožitých osmdesáti letech 26.dubna 1984 umírá Count na rakovinu. Po jeho smrti pokračovala kapela dál, zpočátku vedená Thad Jonesem a později Frank Fosterem a Grover Mitchellem.

Výsledkem Basieho dlouhé kariéry je obrovská diskografie u všech největších gramofonových značek. Dodnes vycházejí stále nové reedice a počty různých kompilací nemají konce. A to je nejlepší Basieho odkaz všem generacím jeho fanoušků na celém světě.

"NIKDY SMUTNÝ NEJSI, KDYŽ TI HRAJE BEJSI!"