V sobotu 2.7. odpoledne jsem měl šanci si chvíli poslechnout Burnett's Jazz Bandits, kteří nastupovali po nás ve Fino Restaurant v přístavišti výletních lodí u Birminghamského kanálu. Tato kapela starších pánů moc pěkně swingovala. Později jsem se dozvěděl že jejich kapelník, trumpetista John Burnett, letos v březnu náhle zemřel ve věku 56 let na infarkt. Na festivalovém programu byl také vzpomínkový koncert na tohoto známého anglického jazzmana a jeho part tam převzal Enrico Tomaso, což je v Anglii jeden z nejlepších mainstreamových trumpetistů (Enrico Tomaso byl u nás k vidění na ČT 2). Tentýž den večer, když jsme dohráli v James Brindley, tak kousek dál v Moulin Rouge začínal Kyle Eastwood. Moulin Rouge byla montovaná replika slavného pařížského lokálu, která stála na Centenary Square u Broad Street, kde o týden později proběhla evakuace kvůli nebezpečí z teroristického útoku. Festival tou dobou ještě trval, ale my už jsme byli zpět v Praze. Kyle Eastwood, syn známého režiséra a herce Clinta Eastwooda, je vynikající basista. Se svým velmi moderně znějícím sextetem hrál převážně basovou kytaru. Na zvláštní, krátký a bachratý kontrabas zahrál m.j. krásně smyčcem baladu a také svoji verzi známého swingového basistického hitu Big Noise From Vignetka. Téma včetně pískaného partu bylo celkem zachováno, ale pak následovalo virtuózní, částečně s kapelou proaranžované sólo, stylově velmi odlišné od původní verse Boba Haggarta. Ale „šlapalo“ to ohromně! Tato kapela se mi líbila nejen proto, že hráli výborně technicky, jak bývá dnes u mladých jazzmenů zvykem, ale taky že jejich hodně moderní styl vycházel z jazzových kořenů.

Další den jsem ještě viděl první část koncertu zpěvačky Gwyneth Herbert. Ta byla inzerovaná jako nový talent a jazzový objev. Byla to pěkná holka, velmi dobře zpívala a doprovázející kvinteto hrálo taky dobře. Bohužel, to ale vůbec nebyl jazz, ale pro mě stylově neidentifikovatelná muzika, která byla po několika písních dost stereotypní. Škoda, že nebyla šance poslechnout si opravdu jazzové americké zpěvačky Hannu Richardson nebo Will Gaynes. (Ta prý v mládí zpívala s legendami jako Lena Horne a Nat „King“ Cole.) Rád bych byl viděl i saxofonistu Red Hollowaye (hrával s Lionelem Hamptonem a Jack McDufem), nebo kapelu Alma Latina. Tito v Anglii žijící Latinos hrají tradiční latin-soul jako Ray Barreto nabo Eddie Palmieri. Zajímali by mě i prý výborní Francouzi Les Dixie Fellows, japonská pianistka Hiromi, samozřejmě současný „Hammondman Nr.1“ Joey De Francesco a mnoho dalších. Nebyli jsme ale v Birminghamu na výletě a museli jsme především hrát. Nejlépe jsme si letos zahráli ve Walkabout na hlavní Broad Street. Bylo tam výborné piano a nejjazzovější prostředí. Také se nám ale líbilo třeba ve francouzské restauraci Chez Jules, kde byla zase výborná večeře... .

Krátce po návratu z Anglie (12. 7.) jsme odjeli do Dánska na ostrov Bornholm na Allinge Jazz Festival (už zase auty a částečně i lodí). Allinge je malý, malebný, jachtový přístav na severní špici ostrova. Festival, který se tam každoročně koná, je zaměřen na tradiční jazz a swing. Ze zúčastněných dvanácti kapel byli mimo Swinging' Feetwarmers z Německa a J.J.Jazzmen z Prahy všichni ostatní z Dánska nebo Švédska. Že tito „vikingové“ hrají dobře jazz, je všeobecně známo, takže asi netřeba se podrobněji rozepisovat o jednotlivých bandech. O většině z nich už jsem se na stránkách Zpravodaje zmiňoval v minulých létech, protože jsme je potkávali na festivalech v Silkeborgu, Fredericii i jinde. Za zmínku stojí jedna z mála mně ještě neznámých kapel jménem Jazz Five. Jejich věkový průměr je asi 25 let a hráli Louise Primu tak dobře a s takovým drivem, že jsme zírali, kde k tomu ti mladíčci přišli. U nás muzikanti této věkové kategorie často vůbec nevědí, kdo to Louis Prima byl, a nebo jim tento styl není vlastní.

Jinak jsme opět viděli Mysto's Hot Lips a Jazzin' Jacks ze Švédska, dánský River Band nebo Vestre Jazzvaerk a samozřejmě místní Burgundia Jazz Band (Burgundia je latinský název pro ostrov Bornholm). To jsou všechno renomované kapely, které umějí udělat tu správnou jazzovou atmosféru. Dobrou náladu letos podpořilo také třeba překrásné počasí (vloni dost pršelo), výborné ryby z místních udíren, pivo Tuborg nebo chilské víno... . Bylo to opravdu moc pěkné, třeba na hlavní scéně v přístavu, když za zády jazzujících kapel vidíte krásnou přímořskou scenérii s proplouvajícími loděmi, pijete dobré pivo... . To vše, myslím, jen umocní krásu jazzu samotného. Sláva jazzu – nazdar !