Po krátké službě v armádě (šestiměsíční oboustranný omyl) jsem nastoupil u Tex Benekeho (laskavým přispěním Mel Lewise), kde jsem hrál na piano. Od Texe jsem odešel pracovat s lidmi, kteří mi mohli pomoci k získání průkazu muzikantských odborů: byli to Ray McKinley a Louis Prima, dále jsem působil jako stálý hudebník ve Stuyvesant Casino, kde jsem hrál s Colemanem Hawkinsem, Buck Claytonem, Ben Websterem a jednoho památného večera s George Wallingtonem, Pops Fosterem a Zutty Singletonem - na tuto rytmickou sekci se nedá zapomenout!

Můj první oficiální jazzový orchestr byl Howard McGhee s Charlie Rousem a Elmo Hopem, a potom Teddy Charles s Mingusem; hráli jsme takové ty "free" věci. Claude Thornhill orchestr přestavěl na podzim 1952, a tak jsem se stal ventilovým trombonistou na plný úvazek, prodal jsem svůj snížcový trombón jednomu kamarádovi a zůstal jsem s orchestrem jako druhý pianista. Tehdy jsem poprvé hrál s Charlie Parkerem - zkoušku s "Birdem" a se smyčcovou sekcí - kde jsem zaskakoval za Waltera Bishopa, a vůbec poprvé jsem vystupoval v Birdlandu, kde jsem hrál na piano se svým idolem Billem Harrisem. Věci se doposud vyvíjely dobře.

Od Thornhilla jsem odešel ke Stan Getzovi na jeden týden v Bostonu, potom na šest nešťastných týdnů k Woody Hermanovi a znovu jsem přišel na začátku roku 1953 ke Stan Getzovi. Svoji první desku jsem s ním nahrál v New Yorku, pak jsme byli v Kalifornii - celé léto v Zardi's, kde jsem potkal Gerry Mulligana a Chet Bakera. Hodn¨§ jsme hráli po práci, kdy jsme my čtyři improvizovali. Mulligan najal Franka Isolu a mne, abychom vytvořili kvintet s Chetem a Gerrym . K tomu nakonec nedošlo, ale v lednu 1954 mi zavolal a žádal mě, abych dal dohromady rytmickou sekci pro nový kvartet. Cestovali jsme takhle asi šest měsíců, dostali jsme se i do Paříže na tamní festival. Z těch pařížských koncertů vyšlo několik alb. Skupinu jsem pak opustil, přestěhoval jsem se zpátky do Los Angeles, setrval tam, dokud Getz nezaložil sextet s krátkou životností, a potom jsem se vrátil ke Gerrymu hrát v jeho sextetu se Zoot Simsem.

Potom znovu zformoval kvartet Gerry Mulligan, ale ten jsem opustil v roce 1958, abych se připojil k triu Jimmy Giuffre's Three s Jimem Hallem. Rok 1958 byl pamětihodným rokem, vytvořili jsme mnoho (nedokumentovaných) "free" improvizací. Trio jsem opustil a přestěhoval se zpátky do New Yorku, abych se věnoval studiové práci - vše se zdálo být na postupu - ale všechno bylo špatné!!! Od té doby jsem však byl akceptován jako vyložený trombonista, což není jednoduché.

Jednoho dne v lednu 1960 mě navštívil Gerry a zrodil se Concert Jazz Band, pro mne to znamenalo splnění snu mít orchestr, který jsem mohl ovlivňovat, psát pro něj a být na něj hrdý. Existovali jsme až do prosince 1964, ve velkém stylu jsme zavírali původní Birdland - skotská whisky, kokain a Ježíšek ! Mezitím Clark Terry se mnou začal hrát v kvintetu na objednávku Half Note, jednoho z báječných míst na tomto světě, jako orchestr jsme byli aktivní až do roku 1968 a jako duo jsme bývali angažováni pro hudební produkce pro všechny možné příležitosti, od filmové scénické hudby až po hraní v komediantských vozech. Thad Jones a Mel Lewis začali hrát ve Vanguard v únoru 1966 a to byl rovněž orchestr, na který nemohu zapomenout, protože mi umožnil experimentovat v psaní hudby i mít radost z hraní. Moje spotřeba alkoholu se však neustále zvyšovala, a tak jsem se odstěhoval do Los Angeles s přáním zlepšit svůj životní styl.

Při zpětném pohledu na první léta v New Yorku bych rád vyzvedl některé zvlášť významné okamžiky: koncert v Town Hall s Coltranem, Pepper Adamsem, Basiem, George Duvivierem a Art Taylorem - nemůžete si vůbec představit ani v nejdivočejších snech, jak jsem se cítil s Basiem v malé kapele – celou dobu z toho hraní přímo tryskala energie. Rovněž tak George Russell a New York, New York - LP pro dvě piana s Bill Evansem, půlnoční telefonický hovor od Duke Ellingtona žádajícího abych se stal členem jeho orchestru (1962), Sonny Rollins žádající mne o společné nahrávání (Charlie's Tavern, 1954) a čtyři noci jamování s Monkem v Paříži, které odstartovalo naše dlouhodobé přátelství. Oscar Pettiford, Ben Webster, Art Blakey, Dizzy (Gillespie), Jimmy Jones - každý z těchto lidí mi dal povzbuzení a podporu, pomáhal mi projít některými nejistými obdobími.

Tak jsem se v LA stal studiovým hráčem pro film a televizi, s malým podílem hraní jazzu - musel jsem se v život¨§ vzdát mnohem více věcí, přestat skládat atd., což připravilo podmínky pro můj "sešup" k totálnímu alkoholismu. Toto trvalo až do pozdního období roku 1976, kdy jsem se odhodlal z alkoholismu léčit. V nemocnici, se dvěma báječnými učiteli, jsem se vlastně stal na chvíli poradcem. (Střízlivost pro mne v žádném případě není to nejpřesnější slovo - střízlivý jsem bláznivější, než jsem kdy býval i pod vlivem drog, ale to bláznovství používám nyní v hudbě a realismus v životě - což je mnohem, mnohem lepší). Bill Hollman, můj bubnující kamarád Michael Stephan a filmařské zavolání od Rogera Kellawaye mě přivedlo zpátky do hudebního byznysu, a pak mě Stan Getz vzal začátkem roku 1978 na tři měsíce do Evropy. Potom jsem zůstal v New Yorku, nahrával s kvartetem, zformoval duo s Jimem Hallem (jeden z nejvíce inspirujících roků v mém životě ) a začal jsem opět skládat pro orchestr Mel Lewise, když Thad náhle odešel. Po pár letech jsem začal experimentovat s orchestrem po svém způsobu a hudba mne přivedla ke komorním souborům a velkým orchestrům. Evropa se stala mým tréningovým hřištěm pro komponování, dirigování a pro usilování o změny. Učil jsem se tomu od Johna Snydera, studoval dirigování u Joela Thomeho a komponování u mého starého přítele Earle Browna. Bylo to, ve velmi pravdivém významu toho slova, znovuzrození a minulost mi umožnila vést současný život, který znamená vyplnění některých mých klukovských snů. Naučil jsem se ptát se, na co jsem chtěl a ne znamenalo budoucí možná - krátce řečeno, stal jsem se pro Evropu takovou "blechou v kožichu". Fungovalo to, získal jsem spoustu grantů NEA, dekrety ve Stockholmu a Kolíně nad Rýnem a obecně řečeno jsem zkoušel vám Evropanům způsobit "hudební bolení zubů" ! To však také přešlo a začal jsem skládat práce většího rozsahu pro jazzový orchestr, hlavně pro WDR (West Deutsche Rundfunk) v Kolíně. Jim Hall a John Abercrombie byli u dvou z těch úvodních kusů, Jim McNeely v tom byl podstatnou osobností a Mel nebyl také nikdy daleko. Začal jsem učit postgraduální studenty v Manhattan School For Music a BMI mě požádala, abych v roce 1988 řídil Composer's Workshop - tento workshop byl počátkem mé lásky k vyučování. Moje čtvrtá žena se stala naštěstí mou poslední a přestěhovali jsme se do Rotterdamu, abych zahájili činnost radikálně nové školy pro improvisovanou hudbu. Bohužel můj společník byl "bačkora", a tak se mé sny zhroutily.

Do Států jsme se vrátili v roce 1994, postavili dům v Hanoveru, New Hampshire, (příliš staromódní), potom jsme se přestě hovali trochu jižněji do moderní salaše na vrcholu kopce, s výhledem na hory, kde nějakou dobu určitě pobudeme. Po řízení skladatelských workshopů v Kolíně nad Rýnem a v Kodani jsem se šťastně etabloval na New England Conversatory, pracuji v Evropě, ale doma zůstávám stále více. Mám v úmyslu zdokumentovat svou průběžnou práci, protože reedice vás utvrzují ve víře, že stále zním jako v roce 1955 - a to není fér. Příští rok mi bude sedmdesát (psáno 1998) a stále se cítím, jako bych právě teď začínal trochu rozumět tomu, co potřebuji dělat.