Tak se jmenovala akce, kterou uspořádal 5.-15.dubna 2005 „Kulturgesellschaft Musik + Wort“ ze Stuttgartu pod vedením pana Georga Bahmanna a které jsem se tentokrát také zúčastnil. Oni tam jezdí každý rok, protože v New Orleans se totiž každoročně koná v dubnu „French Quarter Jazz Festival“. Mimo festivalu byl součástí této cesty ještě další zajímavý program, např.: výlet do Swamps and Bayous, vyjížďka kolesovým parníkem Creole Queen s jazzbandem a typickým Louisiana-Lunchem na palubě, návštěva v New Orleans Jazz-Museu nebo několik Dinner Party v různých neworleánských restauracích, vždy s jazzbandem a specialitami louisianské kuchyně... .

Začalo to docela hrozně. Let Stuttgart, Frankfurt, Washington, New Orleans měl trvat asi 15 hodin. Ve Washingtonu jsme ale zjistili, že se naší skupině ztratilo 7 kufrů, včetně mého. Než jsme vyřídili potvrzení o ztrátě, tak nám uletělo letadlo do New Orleans, takže jsme si 5 hodin počkali na další. Druhý den v New Orleans lilo jako z konve a kufry stále nikde. Vydali jsme se tedy do jazzového muzea. To mi spravilo náladu. Mají tam první kornet Louise Armstronga, sopránku Sidney Becheta a spoustu dalších úžasných exponátů. V poledne jsme měli Jazz Brunch ve známém Court of Two Sisters. Trio, které tam hrálo, sice nebylo nic moc, ale tolik langust, krabů a jiných lahůdek jsem nikdy nesnědl ani neviděl.

Večer jsem navštívil svého starého známého, asi dvousetkilového Big Al Carsona ve Funky Pirate Blues Clubu na Bourbon Street. Zpíval R&B jak řemen. Ve čtvrtek už bylo slunečno a na programu byla Mississippi Cruise na kolesovém parníku Creole Queen. K obědu tam podávali menu: aligator sausage, jambalaya, salad, gumbo and bread puding with bourbon whisky. K tomu hrála dobrá kapela, ve které byli m.j. Freddie Lonzo - tb, Lars Edegran - bj a Trevor Richards - dr, které jsem znal už z jazzfestivalu ve švýcarské Asconě. Hned z lodi jsme přesedli do autobusu na projížďku městem. Byli jsme v nádherném City Parku, u Layola University, na Esplanade Avenue jsme navštívili jeden ze 42 výstavných neworleánských hřbitovů a vyslechli jsme zajímavý výklad o historii Francouzské čtvrti. Večeři jsme měli v krásné restauraci Tujague's a přišli nám k ní zahrát jedni z nejlepších neworleánských muzikantů: Leroy Jones - tp, Louis Ford - cl, sax, Lars Edegran - g, Dewey Sampson - b, Trevor Richards – dr, zpívala světoznámá Topsy Chapman. Přestože jsem stále neměl kufr, byl jsem už jako v sedmém nebi. Výlet do New Orleans gradoval jako dobře vystavěné jazzové sólo. V pátek totiž dorazily kufry a začal French Quarter Jazz Festival.

Těžko všechno popsat, ale byla to jedna nádhera. Ve Woldenberg parku u Mississippi, na Jackson Square, Bourbon a Royal Street bylo 15 podií a na nich během 3 dnů vystoupilo asi 160 kapel. Samotný festival zahájila v 10 dopoledne t.zv. Second Line Parade. Průvod Brass Bandů v čele se známým Olympia Brass Bandem, majoři a majoretky s barevnými deštníky a šerpami a křepčící dav v masopustních maskách prošel po Bourbon Street celou Francouzskou čtvrtí až na Jackson Square. Pak už začaly všude hrát kapely. Každá 2x45 minut s pauzou, pak 15 minut na vystřídání atd. Dalo se toho tedy hodně stihnout a přebíhat od podia k podiu s přehledně zpracovaným programem v ruce. Hrál se nejen tradiční i modernější jazz, ale i latina, R&B nebo také cajun a zydeco, což jsou jakési neworleánské odrůdy country music. Všichni hráli výborně a někteří ještě líp !

Že Leroy Jones má bezvadnou kapelu, jsem už věděl, protože jsem měl to štěstí hrát už 4x na stejném festivalu jako on. Přesto jsem si ho rád znovu poslechnul. Leroyův trombonista Craig Klein sestavil kapelu nazvanou New Orleans Trombonisms. Měli brassbandovou rytmiku, tj. extra hráče na velký buben a na bubínek + sousaphon. Jako frontline byly 4 trombony. Znělo to krásně a šlapalo to, protože rytmika byla od Olympia Brass Bandu. Asi nejlepší Brass Band byl ale Dr. Michael White & the Liberty Brass Band (Dr. White byl v Praze s Marsalisovým bigbandem). Bylo to hvězdné obsazení. Např. na bubínek hrál vynikající Herlin Riley (taky od Marsalise), na trombon Freddie Lonzo, další bezva trombonista Lucien Barbarin hrál na tubu... . Brassbandy teď prý začínají hodně frčet. V dubnovém Down Beatu je o tom článek nazvaný New Orleans Brass Band Trends. Dále jsem si nenechal ujít vítěze Billboard Music Award a na Grammy nominovanou neworleánskou kapelu Los Hombres Calientes. Hrajou senzačně latinu a Irvin Mayfield je fenomenální trumpetista. Bývalý Hancockův perkusista Bill Summers také bezvadně zpívá a i všichni ostatní hráli výborně, včetně hostujícího Kubánce Otto Chino na bongos a cowbell.

Wendel Brunious Jazz Band jsem doposud neznal, ale darmo mluvit. Na bicí byl opět Herlin Riley, kytarista, jaký se často neslyší, se jmenoval David Walker (byl mi povědomý z nějakého videa). Krásně zpíval a hrál pianista Tom Hook a klarinetistka Caroline Fronell se také nenechala zahanbit. Sám Wendel Brunious hraje s velkým nasazením výborně na trumpetu a je asi velmi žádaný a frekventovaný. Hrál i s Dr. Whitem a taky se zpěvačkou Charmaine Neville. To je dcera jednoho z proslulých Neville Brothers a její show byl ohromný zážitek. Tato ještě mladá černoška má mimo velkých pěveckých kvalit také ohromné charisma a umí doslova zbláznit publikum. Možná je to nějaká woodoo čarodějnice. Moc pěkně hrál také třeba Lionel Ferbos & the Palm Court Jazz Band. To jsou „junáci“ průměrně sedmdesátiletí, ale když spustili At the Jazz Band Ball, tak to byl „sakra šlapec“. V sobotu dopoledne zahájila na Brass Band Stage kapela jménem Spirit of New Orleans Brass Band. Hráli samozřejmě dobře, ale krásné bylo, že na sousaphon s nimi hrál už zmiňovaný těžkotonážní bluesman Big Al Carson.

A tak podobně bych mohl pokračovat ještě dlouho. Dlužno ještě dodat, že na nábřeží u Mississippi a na Jackson Square se konal každý den festivalu World's Largest Jazz Brunch, jehož sponsorem byla Coca-Cola a pivovar Coors, takže ceny byly docela mírné. Např. uzené krocaní stehno velké jako palcát Jana Žižky stálo 5 $. Festival skončil v neděli večer, ale dopoledne se v kostele Sv. Augustina, který byl jen pár kroků za naším hotelem, konala gospelová mše. Kostel nebyl velký, sbor byl osmičlenný a kapela měla obsazení Hammondky, piano a bicí. Ta pianistka vlastně taky zpívala a pan pastor taky. Znělo jim to nádherně a mohutně, protože je doplňovalo i publikum, které si sebou přineslo tamburíny a jiné percussions, nebo alespoň neomylně tleskalo na druhou, tancovalo a zpívalo. Tak mě to vzalo, že jsem v jeden moment málem brečel.

V pondělí dopoledne jsme se vydali autobusem na výlet do Swamps and Bayous (bažin a lagun). Bayou je z indiánského bak-youk, což znamená klidná voda. Když jsme přesedli do člunu, byla to zpočátku jen hezká plavba pro Evropana nevídanou přírodou. Později ale okolo nás rejdili aligátoři jako delfíni. Dát prý ruku přes okraj lodi, tak by ji klidně ukousli. Občas vyletěla i nějaká volavka. Nakonec byl v „selské“ restauraci oběd. Opět Jambalaya a raci (rak = crawfish). K obědu hrál Cajun Band. Večer jsme byli pozváni na gardenparty do domu k v New Orleans známé dámě jménem Nina Buck, která provozuje Palm Court Jazz Cafe. Na party byl creolský bufet, kalifornské víno a hráli New Orleans All Stars: Duke Heitger - tp, Evan Christoper - cl, Lester Caliste - tb (jeho prastrýc byl legendární Buddy Petit), Lars Edegran - p, Kerry Lewis - b a Trevor Richards - dr. Protože jsem čtyři z nich znal už z Ascony, tak mě vyzvali, abych si s nimi také zahrál, čímž mě velmi potěšili. V úterý nebyl žádný společný program, a tak jsem prošel noční Bourbon Street. Tam je prakticky denně Silvestr. Mimo obchodů se souvenýry a veřejných domů je tam spousta hospod, kde se hraje živá muzika. Dnes už převážně R&B nebo zydeco. Našel jsem tam ale i dva dixielandbandy, a mimo Big Al Carsona také dvě výborné bluesové zpěvačky. V Maumus Blues Club to byla Pat „Mother Blues“ Cohen a ve Storyville District slavná Marva Wright. Do proslulé Preservation Hall, která je hned za rohem, jsem se bohužel nedostal, protože byla narvaná k prasknutí.

Ve středu večer se konal rozlučovací večer v Palm Court Jazz Cafe. K večeři bylo vynikající hovězí (jako „dort“), hrál Sammy Remington Jazz Band a zpívala moje oblíbená, v New Orleans snad nejlepší zpěvačka Juanita Brooks. Ta když zazpívá i docela obyčejnou písničku, tak člověku běhá mráz po zádech. Ve čtvrtek, 2 hodiny před odjezdem na letiště, nám ještě u bazénu v hotelu hrálo trio Trevora Richardse. Na trubku hrál známý Clive Wilson (a já jsem si s nimi taky zahrál). Už jsem se zúčastnil mnoha festivalů po celé Evropě a v roce 2001 jsem hrál i v New Orleans na Jazz & Heritage Festivalu. Ten je sice ještě větší a mezinárodní, ale koná se mimo centrum na dostihovém závodišti. Myslím ale, že jedinečná atmosféra Francouzské čtvrti a Mississippi je při French Quarter Festivalu nepřekonatelná. I náš program mimo festival byl nevídaný a všechna čest Georgu Bahmannovi, který to všechno zorganizoval. Takže celkem vzato, stálo to za to !

Sláva jazzu – nazdar !