1OO. výročí narození
Právě před sto lety, přesně řečeno 21. listopadu 1904, se narodil Coleman Randolph Hawkins, zvaný Bean, „otec tenorsaxofonu“. Na tenora začal hrát už v devíti letech, kdy dostal svůj první saxofon, ale předtím už zdatně hrál na violoncello a klavír. V šestnácti letech začal pravidelně účinkovat v divadelním orchestru v Kansas City. Důležitým rokem pro Hawkinse byl ale až rok následující-1923. Tehdy už slavný Fletcher Henderson hledal hráče do kapely. Kdesi slyšel Hawkinse hrát a jeho hra se mu natolik zalíbila, že mu nabídnul angažmá. S Hendersonovým orchestrem nahrál později své první důležité sólo ve skladbě Dicty Blues. To už se psal rok 1924. Jeho sólo tehdy ještě nevynikalo promyšlenou stavbou tak, jako jeho pozdější, ale technicky bylo zahrané dokonale. Jeho hra se nesmírně vyvíjela, i když to někdy bral oklikou.
Hawkins postupně začal své improvizace stavět na akordech a nikoliv na melodii, tak jak to činil zpočátku své muzikantské kariéry. Tento jeho osobní muzikantský vývoj je v literatuře často přirovnáván k obdobnému vývoji klavíristy Arta Tatuma. Předurčil tím také další vývoj celého tehdejšího jazzu, směrem k bebopu. Jako jeden z prvních začal ve svých improvizacích hrát technické pasáže ve dvojnásobném rytmu, používal složité ozdobné rozložené akordy a mezi ně občas, pro orientaci v harmonii, zařazoval trioly. V jednom článku pro Melody Maker dokonce tvrdil, že improvizace v jakékoliv tónině je jen věcí cviku. To už ovšem bylo v době, kdy z Ameriky odejel do Evropy, kde nakonec zakotvil na šest let místo původně zamýšleného měsíce. A právě v této době hrával v Británii s orchestrem Ennise Hyltona a muzikanti tohoto orchestru se rychle rozhodli, že jeho „teorii“ prověří ihned v praxi. Zcela potají skladbu It´s The Talk Of The Town transponovali o půl tónu a Hawkinsovi, samozřejmě, neřekli ani slovo. Ten je ovšem všechny převezl tehdy naprosto suverénním sólem a po skončení neřekl ani slovo a užaslým muzikantům se o incidentu nikdy ani slůvkem nezmínil.
Do Spojených Států se Hawkins vrátil v roce 1939 a nahrál tu dva vynikající chórusy v nahrávce Body And Soul, díky nimž se dostala mezi tzv. jazzovou klasiku. V roce 1944 vedl kapelu společně s Dizzym Gillespiem a Maxem Roachem a tehdy právě vznikly první skutečné bebopové nahrávky. Koncem čtyřicátých a padesátých let cestoval s programem Jazz At The Philharmonic, nahrával s Milesem Davisem, Fatsem Navarrem a Miltem Jacksonem. Avantgardní byla jeho nahrávka Picasso, což byla improvizace bez doprovodu. Jeho život, stejně tak jako životy mnoha jiných muzikantů, ovlivnil alkohol a v posledních letech života se o své zdraví přestal starat úplně. Přesto vždy podával dokonalý výkon, pokud se pořadatelům vůbec podařilo ho přivést na pódium.
Jeho význam pro jazzovou hudby tkví především v tom, že jako první hráč v historii jazzu dosáhl na tenorsaxofonu takové úrovně, že z tohoto nástroje technickou vytříbeností vytvořil rovnoprávnou součást jazzového instrumentáře. Vynikal také ve hře jazzových balad. Byl velikánem éry swingu, ale jako málokterý muzikant byl schopen neustále absorbovat nové podněty a uměl je používat ve svých improvizacích. Zemřel 19. května 1969 v New Yorku.
(Zpracováno podle J.Fordham:Jazz, Slovart 1996 a Kol.: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, Supraphon 1986)
