Diana Krall je první jazzová pianistka, které se člověk podívá nejdříve na nohy - není jednoduché být sexy osobností v jazzu. Tato půvabná blondýnka, která swinguje jako Count Basie, je vzácnost a dokonce veliká. V letošním roce vydala CD The Girl In The Other Room – což mnozí překládají jako "portrét Diany Krall ve 39ti letech". Jejího minulého alba The Look Of Love, na které převzala osvědčené standardy Cole Portera, bratrů Gershwinů a dalších, se prodalo 4 miliony výlisků po celém světě a otevřelo zpěvačce cestu k nové generaci. Ale je možné zalíbit se mladým fanouškům a nepodbízet se? Diana nemíní na tyto druhy otázek odpovídat. Často opakuje, že hudba, stejně jako malba spočívá v umění kontrastu a také v míchání a dávkování. Jazzová klávesa, špetka popu, aniž by zapomněla na fugy a menuety, na ty malé skladby pro vzorné děti, které se naučila mezi 4 až 6tým rokem, kterými začínají život pianisté. A to všechno proto, že její táta, který byl účetním, si tolik přál, aby byla hudebnicí.

Diana Krall se narodila a vyrůstala v Nanaimo v Kanadě. Je to malý přístav, kde spolu žijí zemědělci, horníci, úředníci a námořníci. Její otec sbíral hrací válečky, později gramofonové desky a Dianě dával poslouchat Milese Davise, Oscara Petersona, Billa Evanse. Malá se učila na piano, hrála Johana Sebastiana Bacha, ale když v 15 letech začala improvizovat, vynořil se z její hry jazz. S diplomem z prestižní bostonské hudební fakulty odjela Diana do Los Angeles. Následující roky strávila v klubech, ve kterých hezké dívky nezaujímají nutně místo rezervované pro umělce. Co se jí týkalo, nebylo možné se mýlit, talent ji ochraňoval. Prvním hudebníkem, který si jí povšiml, byl Jimmy Rowles. Kdysi doprovázel Billie Holiday a dokonce dával lekce zpěvu Marilyn Monroe. Přesvědčil Dianu, aby překonala svůj ostych a dala se do zpívání. Její chraplavý a smyslný hlas je nástrojem, kterým nelze pohrdat. A potom, ženy v jazzu zpívají. Piano u nich není příliš obvyklé.

Druhým kmotrem, který ji ubezpečí o nároku na uznání jejího hlasu, je basista Ray Brown. A on ví, o čem mluví, byl manželem Elly Fitzgerald. Ve 29ti letech nechal Dianu natočit její první desku s názvem Stepping Out. Ve skutečnosti se zúčastnila nahrávání už před 3 roky, ale deska byla publikována až o 13 let později, kdy díky Clintu Eastwoodovi vešlo její jméno ve známost. "Diana je v mých očích důstojná nástupkyně Chris Connorové, June Christyové a dalších zpěvaček, které bohužel už příliš neslyšíme,"vysvětluje režisér s tónem experta. "Mimo jiné oceňuji její stylovou čistotu – mohla by prodat daleko víc desek, kdyby se dala na kompromisy. To není ale její případ a tenhle charakterový rys je jí ke cti." Ale nepátrejme víc po jejím soukromí. Uznávaný filmař je sice neúspěšný pianista, ale zkušený milovník žen i jazzu na straně druhé. Dianu požádal o melodii, ke které sám napsal slova, a která byla uvedena v jeho filmu True Crime (Pravda zabíjí), což jí umožnilo poznat to velké „publikum", které nenavštěvuje malé jazzkluby.

To byl začátek nového období, které shrnuje dostatečně dobře slovy: "Jí se, co se dá, pořád se cestuje, pořád jste daleko od svých bližních, žije se jen pro scénu a na scéně." Diana uznává, že se během tohoto života několikrát málem sesypala. Ale "blondýnka s černým hlasem" ví, jak se z toho dostat. Ze své únavy a mnohdy beznaděje hraje jako žádný jiný, jako důstojné noční stvoření. Vždyť úspěch ji nezastihl nepřipravenou. "Zaplatila svoje dluhy," říkají starší. Poznala hotelové sály a hluché nebo přinejmenším roztržité publikum, bary, kde pijáci mluví hlasitě. Prožila turné za pár šestáků a nyní hraje před vyprodaným hledištěm, kam si publikum musí rezervovat vstupenky několik týdnů předem. Což je také jediný způsob, jak dostat místo, odkud je možno zahlédnout její nohy... Nohy Diany Krall. Na konto toho se říká, že mohla být herečkou. Nepohrdla by tím, odpovídá na to. Po Eastwoodovi je tu Sidney Pollack, jako jeden z obdivovatelů a také Woody Allen, který si vybral jednu z jejích písní jako úvodní hudbu k filmu Anything Else. „Kvůli roli, podobné té, kterou měla Peggy Lee v „V kůži toho druhého "bych nechala všechno plavat," vyhrožuje. Což je další nebezpečí, které na ni čeká.

"Celý dosavadní život jsem dávala přednost své kariéře," svěřuje se. "A teď najednou se zamiluju, vdám se, to všechno jsem považovala za nemožné! A co horší, začínám snít o mateřství. Nepřestávám na něj myslet, je to úplná posedlost." Ta, která věřila na převtělování a ze svých citových zklamání se utěšovala tvrzením, že co se nepovedlo včera, se možná poštěstí zítra, začíná mluvit v přítomném čase: Uvědomuje si, že je i jiný, naléhavější tikot než má metronom, že jsou vnitřní hodiny, ty biologické, které přivádějí hudebníky na zem mezi obyčejné smrtelníky.

"Nejdůležitější pro mne je, abych byla konečně šťastná v lásce", odkrývá se jako mladá naivka. To jsme v roce 2003, kdy zjevuje pravdu, jméno toho divocha, který jí dá zapomenout na drogu potlesku, jméno britského rockera se strakatými kravatami, jistého Mac Manuse, který si nechává říkat Elvis Costello a kterého potkala během předávání cen Grammy v roce 2002. On přichází z oblasti popu, střídal rock, country i hudbu k westernům. Pro jazzové puristy, kteří tolerují tak ještě free, je rocker nutně divoch. "Ještě je pod vlivem umrtí její matky", šeptali si přátelé. Svatba se ovšem prosadila již po několika měsících. V prosinci 2003 se Diana a Elvis berou na zámku Eltona Johna u Londýně za přítomnosti 150 osob, mimo jiné i Paula McCartneye.

Dneska by Diana chtěla mluvit o své sbírce kanadského umění, o své zálibě pro dekorace. Svěřuje se, že také umí vařit. Zkrátka, že je to pravá ženská. Doma mají piano z roku 1928 (její) a jednu kytaru podobně starou (pro něho). Žádná kočka, žádný pes, pouze desky na 33 otáček s Billem Evansem, Dukem Ellingtonem, Oscarem Petersonem, s africkou hudbou, s bossa-novou... Ta, která vždycky důvěřovala úspěšným skladbám druhých, začala psát svoji vlastní hudbu, je pak na něm, aby vysvětlil pocity, o kterých vypravuje. "Dala jsem mu naškrábané listy, suvenýry, okamžiky štěstí, chvíle smutku a on z nich dělá písničky. Máme velmi intenzivní hudební noci." O rok a půl později vychází nové album The Girl In The Other Room, které by se také mohlo jmenovat po jedné ze skladeb Konec maškarády.

http://www.dianakrall.com/