Aby zapůsobil na mladší posluchače, změnil Ellis v roce 1966 zásadně své zaměření, když založil velkou kapelu. Ta se vyznačovala především tím, že hrála v lichých metrech, jako 11/4 či 19/4, přičemž dokázala swingovat. Kapela byla početná, s 5 trubkami, 3 trombóny, 5 saxy a rozšířenou rytmikou. První dvě nahrávky byly živé: Live At Monterey a Live In 3 2/3 4. První studiové album je Electric Bath z roku 1976, které vyvolalo senzaci. Dnes je k mání v reedici na CD. Ellis tehdy začal ke svému nástroji přidávat všelijaká elektronická zařízení, jako echoplex a kruhový modulátor. Následovala alba Shosck Treatment, Autumn a dvě živá: Live At Filmore a Tears Of Joy.

V roce 1967, tedy v době, kdy bylo vydáno album Electric Bath, se do změny svého soundu pustil další trumpetista, čímž enormně ovlivnil vývoj jazzu do budoucna – Miles Davis. Jeho album - mezník vyšlo až 2 roky po Ellisově Elektrické koupeli. V roce 1970 vydal Miles oslavované Bitches Brew, které (včleněním free jazzu, rocku, východních soundů a dalších prvků) oznamovalo nový věk jazzové hudby. Oba trumpetisté v tom roce koncertovali pro rockové publikum. Přesto, že Ellis měl velkou kapelu, v některých směrech Milese porazil. Mj. oblékl své hráče do barevných uniforem, zatím co Milesovo combo hrálo v oblecích. Rockovému publiku se více líbil Ellis než Davis. Dnes je tomu naopak – ceněn je více Miles než Don. Milesův význam samozřejmě nelze zpochybnit, ale poslechneme-li si dnes některé Ellisovy nahrávky, shledáme, že jeho hudba byla také složitá, zajímavá a předstihla dobu. Ellis sám byl vynikající trumpetista a dovedný improvizátor.

Na vše uvedené jsem si vzpomněl ve spojitosti s kontroverzním článkem Stanleye Crouche v JazzTimes (duben 2003). V článku Putting the White Man In Charge (Bílý muž ustanoven vedoucím) tvrdí, že existuje organizace bílých jazzových kritiků, která dříve využívala černé hudebníky jako protest proti jejich střední třídě. Nyní protěžuje bílé hudebníky, kteří čerpají z prvků mimo jazzovou tradici, a bouří se tak proti černošským muzikantům, kteří dříve v této oblasti vedli. Důkazem je podle Crouche Dave Douglas. Tohoto bělošského trumpetistu považuje za slušného hudebníka, ovšem podporovaného a protěžovaného právě onou klikou kritiků. Douglas se prý nemůže - jako improvizátor - rovnat (černošským) trumpetistům, jako jsou Terrence Blanchard, Roy Hargrove a Nicolas Payton.

Douglas má – podobně jako Ellis – dlouhou a pestrou kariéru; hraje s mnoha špičkovými hudebníky, koncertuje i nahrává. Po studiích na Berklee a New England Conservatory odešel do NYC, kde studoval u výtečného učitele Carminea Carusa. V Evropě hrál s Horace Silverem a poté se vrátil do NYC, kde hrál a nahrával s mnoha rozličnými skupinami. Jednou z nich bylo Tiny Bell Trio (označována stylově jako „jazz-Balkan-improv“) v obsazení trubka, kytara a bicí. Douglas byl zjevně ovlivněn lidovou hudbou Východní Evropy stejně jako klasickou hudbou a jazzem 60. let. vč. avantgardy a free improvizací. Jeho poslední nahrávky pro RCA/Bluebird (Witness, Infinite, Freak In) zase představují jeho hledání mimo okruh jazzové hudby. Douglas má s Ellisem mnohé společné: zájem o rozličné hudební styly, vč. etnických hudeb, kompoziční nadání, vlastní styl hry na nástroj. Na rozdíl od Ellise se však Douglas setkal s větším zájem o svoji práci a dosáhl vyššího uznání u kritiků. Na to si právě Crouch stěžuje. Podle něho Douglas není špičkovým trumpetistou a vedle již jmenovaných afroamerických hráčů (o Wyntonu Marsalisovi nemluvě) rozhodně neobstojí. Důvodem podle Crouche je, že Douglasova hudba je plná prvků z oblastí mimo afroamerickou, bluesovou tradici. Na Crouche neplatí argument, že pokrok jazzu je mj. v tom, že čerpá z progresivních prvků evropské hudby. Už slovo „pokrok“ je pro něho podezřelé. Jistě, uznává tradici vývoje jazzu od neworleánské hudby ke swingu a bebopu. V tomto rámci je ochoten diskutovat, ale to je vše.

Názory na vývoj jazzu mohou být různé, ale Davea Douglase nelze z ničeho vinit. Ovšem ani Milese, jehož hudbu od Bitches Brew Crouch odmítá. Jeho názor na Ellise neznám, ale jsem si jist, že by nebyl příznivý. Přesto se mi zdá jako přehnaná reakce, že Crouch musel JazzTimes opustit. Pro jeho odchod je však ještě jiný důvod, který zde však nemáme právo probírat. Podstatné v tom, nač Crouch narazil, je, že společenství jazzových kritiků se pro gramofirmy a jejich umělce stalo pomocným marketingovým nástrojem. Proto v časopisech vidíme články o těch samých umělcích, určité nahrávky jsou vždy recenzovány kladně a jiné naopak nebo zcela ignorovány. Není to ovšem nic nového. Už Boris Vian (francouzský spisovatel, jazzový kritik a trumpetista) řekl: „Kritikova jednoduchá duše potřebuje objevit génia; proto tlustý starý Hugue Panassié ze sebe desetkrát za rok udělá hlupáka, když desetkrát za rok tvrdí: “Ten a ten je nezvratně nejlepší...“ Doufám, že ty nejlepší desky velká většina kritiků přirozeně objeví, ale jsou výjimky. Ostatně je to skupina lidí, která má problém sjednotit se na definici slova „jazz“. Jak potom mohou označit, kdo nahrává nejlepší desky.

Nastíněný problém není dle mého soudu ani rasový, ani specificky jazzový. Gramospolečnosti tlačí na umělce, o kterých věří, že by mohli prodávat desky. I na jazzovém trhu, který prý činí jen 2 % celkového hudebního trhu, je třeba nahrávky podporovat a obměňovat. Časopisy mají samozřejmě snahu psát o tom, oč se jejich čtenáři zajímají nejvíc, a tím je to, co se prodává nejlépe. Tak se píše o muzikantech a hudbě, kterou vydavatelé chtějí na stránkách vidět, a tak se také Dave Douglas ocitl během roku na stránkách publikací. Většina jazzových novinářů jsou bezpochyby běloši pocházející ze střední třídy. Ale v tom není hlavní problém, který uvádí Crouch. Jsem názoru, že Douglas je solidní komponista a aranžér se zajímavými hudebními nápady, dobrý trumpetista i improvizátor. Není vždy vzrušující ho poslouchat a – podobně jako u Ellise – jeho hudba trpí pocitem, že je příliš konceptuální a postrádá více spontaneity. Nedomnívám se však, že řada bílých kritiků Douglase staví na špičku pořadí současných jazzmanů na úkor muzikantů černošských. O černoších se určitě také píše příznivě (jsou to např. Greg Osby, Jason Moran, Matthew Shipp) a jsou podporováni ve stejné míře jako Douglas. A také se ptám: proč se neprosadil v minulosti právě Don Ellis, existuje-li tu komplot bílých kritiků.