Jaký že tedy byl?
24.května 2004 uplyne 30 let od Ellingtonovy smrti. Zápal a rakovina plic ho definitivně zkosily ve věku 75 let. Byly o něm napsány desítky knih, autobiografií a odborných studií. Myslím, že byl ta nejúžasnější koncentrace talentu a pracovitosti, která v budoucnu nemůže být překonána, ovlivnil každého, ať chtěl či nechtěl. A protože je jeho hudba nadčasová, ovlivňuje právě nyní i tebe, milý a vnímavý čtenáři Zpravodaje, ať chceš či nechceš. Ellington byl jednoduše zázrak. Sudičky mu při narození daly do vínku opravdu hodně, možná i jejich přičiněním se stal jedním z největších hudebních skladatelů 20.století, se zřetelem na Ellingtona jako renesančního muže americké kultury: byl nejenom skladatel, ale také aranžér, pianista, vedoucí orchestru, básník, vizuální umělec, dramatik a filosof.Duke tedy již 30 let není mezi námi. Odpočívá na hřbitově, který se nazývá Woodlawn Cemetery v neyorské čtvrti Bronx. Zatímco jeho hrob je velmi prostý (byla to jeho poslední vůle), hroby sousedů po obou stranách (po levici Louis Armstrong, po pravici Miles Davis) vás osloví svojí okázalostí, obzvláště ten Davisův. Tuto hvězdnou trojici hrobů doplňuje hrob Dukova nejslavnějšího improvizátora a sólisty altsaxofonisty Johnny Hodgese. Je to trochu paradox: Duke a Hodges, dva muzikanti, kteří jeden druhého potřebovali, kteří jeden bez druhého nemohli žít a mezi nimiž po dobu jejich celoživotní spolupráce panoval permanentní boj asi jako mezi psem a kočkou, zde v míru leží pospolu. Chudák Miles Davis, co mu dalo za práci a kolik ho stálo peněz , aby jeho advokáti dosáhli koupě místa po Dukově pravici. To také byla poslední vůle Davise, odpočívat vedle Duka. Ale vraťme se ze hřbitova v Bronxu, NYC, zpět k otázce, která je v záhlaví tohoto povídání: Jaký že tedy Duke byl?
V noci nespal. Rád si pojedl, a to dost velké dávky – řízky, brambory, grapefruity. Pil coca-colu, která obsahuje hodně cukru. Neměl rád zelenou barvu, obzvláště zelené tapety. Miloval zmrzlinu. Byl stále čistý, vyjadřoval se trefně. Rád flirtoval. Byl silně nábožensky založený. Byl ženatý, ale se ženou žili odděleně. Dívčí jméno jeho ženy bylo Edna Thompson. Měl syna, kterému všemožně bránil, aby se stal hudebníkem, ten ho ale neposlechnul. Věřil, že datum třináctého, zvláště pak pátek třináctého je pro něho šťastným dnem. Miloval odlišnosti v povaze lidí a vážil si jejich originality. Měl rád klokany, dovedl je dlouho pozorovat. Nikdy nezapomněl na narozeniny svých přátel, těch bylo požehnaně. Byl patriot. Zbožňoval svoji matku. Uměl dobře tančit. Měl rád modrou barvu, zvláště královskou (výsostnou) modř, modré přehozy, modré záclony. Měl dobré vychování a miloval město, kde se narodil jazz – New Orleans.
Působil vždy klidně a to i přesto, že stál v čele orchestru, který čítal 16 hudebníků různých charakterů. Během svého života nahrával s dvěma tisíci hudebníky, ať ve studiu či „živě“. Svým orchestrem dovedl napodobit zvuk vlaků, letadel, dětí, tygrů a slonů. Měl rád prosté písně s komplikovanými harmonickými stavbami a s hezkými konci. Svůj styl nikdy nezměnil, pouze jej zdokonaloval, nikdy v něm nepodlehl zákonu nabídky a poptávky. Vynalezl nové harmonické postupy založené na blues. Vynalezl nové logické postupy psaní hudebních partů, nové formy instrumentace. Jinými slovy: nestal se otrokem žádného dosud známého instrumentačního systému. S nástupem LP desek se oprostil od malých písňových forem a začal psát „velké“ práce, ve kterých používal formové schémata vážné hudby. S těmi pracoval s neuvěřitelně milou prostotou. Kombinoval smyslnost blues s naivitou nenáročné spotřební hudby a takto vytvořil kompozice s bluesovou náladou.
Jako jeden u prvních velikánů porozuměl tomu, že hudba není ani stará, ani nová. Věřil, že jsou dva druhy hudba: dobrá a ta ostatní. Byl nejvíce profilovaný skladatel blues a to všech tvarů a velikostí. U piana komponoval zřídkakdy, nejraději v posteli, na sedadle autobusu, ve vlakovém kupé, o přestávce hudební produkce. Psal hudbu založenou na Shakespearovských tématech. Potvrzoval, že dějiny hudby a výtvarného umění kráčely v paralele. Miloval tvorbu Degase. Napsal stovky aranžmá, která se vyznačovala značnou dávkou invence pro instrumentalisty a vokalisty různých úrovní a dovedností. Psal hudbu ve dvanácti dosud známých tóninách a v některých, které nejsou dosud objeveny. Psal hudbu o romantickém životě pod oblohou Paříže. Komponoval hudbu jak o malém bezvýznamném hmyzu, tak o velkých nočních příšerách.
Komponoval hudbu o mnoha zemích světa – od Japonska po Republiku Togo. Psal hudbu pro filmy, televizní i broadwayské show, balety a také hudbu na zvláštní přání. Psal hudbu, kterou jeho orchestr provozoval na nejslavnějších koncertních pódiích, v barech nevalné pověsti, v průvodech, v tělocvičnách a při šarádách. Psal církevní hudbu, ve které, jak sám říkal, nerozmlouvá s bohem, ale mluví o bohu, a v tom že je rozdíl. Psal hudbu o zkušenostech, zážitcích a dojmech při setkávání člověka s člověkem a měl-li novou zkušenost, zážitek či dojem, okamžitě jej zapsal do notové osnovy. A musel mít těch dojmů opravdu hodně, svědčí o tom 1500 hudebních kompozic.
Tisíc pět set skladeb? Taková skladatelská potence! 200 hodin prvopartů, je to vůbec možné? Možné to je, a hned vyvstává další otázka: které skladby a písně se staly nejpopulárnějšími? Všeobecně se má za to, že ty nejlepší byly napsány během jedné dekády, přesněji řečeno v průběhu 30.let. Existuje mnoho přehledů a žebříčků, bezpočet „top ten“ Dukových skladeb. Avšak sestavování takových žebříčků není vědeckou disciplínou, není co měřit, vše závisí na vkusu a na vnějších faktorech. A co na to Duke?
Když byl mnohokrát fanoušky, discjockeyi a novináři tázán, kterou svoji skladbu považuje za nejlepší, tak odpovídal: „Tu, kterou dnes nad ránem v posteli napíši.“ A když ho redaktor časopisu Down Beat požádal, aby seřadil dle svého vlastního vkusu pět svých nejlepších skladeb, tak odpověděl: „To bude těch pět, které teď napíši.“ Jen jednou v životě, na opětovné naléhání Down Beatu, přerušil mlčení a překvapeným redaktorům po chvíli přemýšlení načmáral na čtvrtku papíru názvy 11 kompozic, které považoval za své nejlepší. Bohužel je nutné konstatovat, že vkus Duka se od odborníků i laiků liší dost podstatným způsobem. Stalo se tak na počátku 40.let a připomínám, že takový seznam sestavil jen jednou v životě. Zde je.
| Birmingham Breakdown | (1927, Brunswick) |
| Old Man Blues | (1930, Victor) |
| Creole Rhapsody | (1931, Victor) |
| Reminiscing In Tempo | (1935, Brunswick) |
| Showboat Shuffle | (1935, Brunswick) |
| Harmony In Harlem | (1937, Brunswick) |
| I Let A Song Go Out Of My Heart | (1938, Brunswick) |
| Something To Live For | (1939, Brunswick) |
| Country Gal | (1939, Columbia) |
| Flamingo | (1940, Victor) |
| The Brownskin Gal | (1941, Victor) |
