Stejně jako Bowie neskrývá Jensenová na pódiu své pocity a hraje. Tváří v tvář obecenstvu se jeví, jako neposedná, nervózní, nepokojná, dělá grimasy a gesta na zvukaře, když není spokojena s odposlechem, jako by říkala piss off! Stejně tak se chová o přestávce při příležitostném interview. Po představení se v šatně nimrá v nějakém koláči nebo pirohu, mluví a diskutuje o právě skončeném koncertu a o nahrávacích společnostech, které dávají přednost stále stejným jménům a ignorují zbytek. Její nabručenost je však protkávána paprsky optimismu, jako když se po silném dešti objeví ostrý sluneční svit.

Můžeme s klidem říci, že Ingrid Jensenová to mezi hráčkami na trumpetu dotáhla prozatím nejdál. Až by se chtělo říci: takový talent, taková snadná cesta k úspěchu! Ale jako většinou, opak je pravdou. Cesta vzhůru nebyla snadná ani pohodlná. Ingrid pochází z muzikantské rodiny a hudebně se vyvíjela v městečku Cedar v oblasti Kanady, která se nazývá British Columbia. Vyrůstala spolu s mladší sestrou Christine, která se dnes živí hrou na saxofon a komponováním. Ingrid snadno absolvovala na nástroj jak středoškolská studia v Nanaimo Malapsia College, tak i příslušné semestry na Berklee v Bostonu.

Po studiích, plná elánu a uměleckých předsevzetí velmi rychle zjistila, že přímo v centru jazzového dění v New Yorku, kde se chtěla uchytit, pro holku, co hraje na trumpetu, není místo. A tak přijala nabídku kapelníka Mathiase Ruegga na trumpetovou židli v jeho Vienna Art Orchestra. Počátkem 90.let minulého století prchla tedy do Evropy, do Vídně, kde v trumpetové sekci jednoho z nejlepších jazzových big bandů na světě (možná že vůbec v tom nejlepším) sama sobě dokázala, že může být akceptována jak spoluhráči, tak i širokým publikem.

Když pak v polovině 90.let vyhrála soutěž instrumentalistů v zápolení, které svými jmény zaštítili trumpetoví velikáni jako Clark Terry a Art Farmer, tak není divu, že se o ní začalo mluvit jako o talentu „deserving of wider recognition“, tedy který zasluhuje větší pozornost. Zde poprvé natáčela pod svým jménem, a to pro společnost Enja. Jednalo se o živý televizní program hudebního show s Lionelem Hamptonem,. Ve svých 25 letech se stala nejmladším pedagogem na rakouské Bruckner Conservatory a zároveň získala pověst ženy, která je schopná se posadit do trumpetové sekce kteréhokoliv orchestru. Do NY se vrátila v roce 1994 jako členka ženského big bandu Diva.

Jen občas zavádí Jensenová řeč na „sexism“, který stále dominuje v nahrávacím průmyslu: „Dlouhou dobu musím vlastně stále dokazovat, že žena je schopna hrát jazz. I dnes, když se objevím ve studiu, mám pocit (a jsem si jista, že tomu tak je), že si ti muži za sklem říkají: Pane Bože, ta holka bude hrát na trumpetu!“

V roce 1995 na Cork Festivalu v Irsku získala ocenění Best Newcomer (nejlepší nově příchozí). Ve stejném roce ji vydání svého prvního CD Vernal Fields a zisk zvláštního ocenění Juno Awards pomohlo k vítězství ve druhé trumpetové soutěži nazvané Carmino Caruso International Jazz Solo Trumpet Competition v Michiganu na Western University. V roce 1996 byla nominována do all star orchestru při příležitosti Women In Jazz Festivalu v Kennedy Centru ve Washingtonu, DC. Nalezením společného hudebního jazyka s vůdčí osobností tohoto bandu Marií Schneiderovou a také s bubenicí Terri Lyne Carringtonovou Ingrid hodně povzbudilo už proto, že si z ekonomických důvodů nemůže dovolit „full-time band“ stálý orchestr. Říká: „Je docela náročné dostat lidi dohromady, aby hráli moji muziku. Je to i otrava, když nemůžete zaplatit muzikanty, které chcete. A přesto často pracuji s báječnými lidmi, jako jsou Victor Lewis (dr) a Ed Howard (b), oba jsou na mém třetím Enja CD Higher Ground (1999). U nich mám pocit, jako by to byla moje pravidelná skupina. Nebo když se vydám na cesty z klubu do klubu s muzikanty, jako jsou Scott Colley a Geoff Keezer, po první písničce máme pocit, že jsme spolu dvacet let.“

S poslední dekádou minulého století se také dostavila naděje, že by její hudba mohla být konzumována širším publikem. Rezervovaná v detailech připouští, že je úspěšná na trhu živých nahrávek na Internetu a zvýšeného zájmu své mateřské společnosti Enja. „Myslím, že velkým nahrávacím společnostem ujela loď s novými technologiemi, čímž myslím internet. A ani se nepokoušejí, aby ji chytili. Myslím, že prudký rozvoj komunikačních technologií změní vyhlídky hudebníkům, kteří zápasí o to, aby se jejich hudba dostala k uším posluchačů. Dneska, když o vás někdo slyší, může si vás vyhledat na internetu, poslechnout si vás, stáhnout si nahrávku. Už nemusíte být, necháni na libovůli hudebních redaktorů. Kombinace pověsti s komunikací může pomoci mnoha hudebníkům, kteří by jinak žili v nejistotě, zda to, co dělají, má vůbec smysl.“

Na svém druhém CD Here On Earth (1997) pro značku Enja, na kterém spolupracuje mj. s hudebníky, jako jsou Gary Bartz, George Colligan či Jill Siefers, se ve „sleeves“ Ingrid vyznává k lásce pro ženu neobvyklému nástroji: „Už od malička jsem chtěla na něco hrát, bylo mi jedno, na co se budu učit, a tak to nakonec byla trumpeta. Předtím jsem ale zkoušela také trombon, na který hrála starší sestra. Mladší Christine se pro změnu trápila se saxofonem. A tak mě jednou maminka přivedla k místnímu učiteli hudby, aby to se mnou zkusil. Už tehdy, mohlo mi být dvanáct či třináct let, se mi protivila ta uhlazená nástrojová hra. Táhlo mě to pohybovat se mimotonálně, ačkoliv jsem zvládla i „krásnou“ hru. Přestože moje první album Vernal Fields (1995) získalo ocenění Best Mainstream Jazz Album of 1995, jsem už dneska někde jinde, jsem na cestě, kterou mi ukázal Lester Bowie.“