Začněme obligátní otázkou; kdy jste zjistil, že jazz je hudba vašeho srdce a začal jste se mu věnovat?
Během studií na gymnasiu jsem se seznámil s Rudou Linkou. Založili jsme skupinu a snažili se hrát jazzrock, který v té době ovlivnil nastupující generaci hudebníků. Chyběly nám jakékoliv hudební znalosti i jazzový fundament. Tahle hudba byla však v té době ve vzduchu a my jsme byli v jejím opojení.

Přestože jste hru na saxofon nestudoval na konzervatoři či vysoké škole, měl jste to štěstí, že jste se dostal na tehdejší "lidovou konzervatoř" ke Karlovi Velebnému. Jak k tomu došlo a jaký měl na vás Velebný vliv?
Setkání s K. Velebným a studium u něj, při kterém jsem se poprvé seznámil se zákonitostmi jazzové improvizace a interpretace, mělo na mne opravdu zásadní vliv. Jeho způsob výuky byl velmi zábavný a motivující. Vždy jsme měli pocit, že si na věci přicházíme sami – byli jsme k  nim ale Kájou nenápadně navedeni. Strašně rád na ty doby vzpomínám.

Jedním z nejslavnějších souborů, ve kterých jste jako mladý nadějný jazzman začal účinkovat, byla Naima, respektive Zelený kvartet. Byl to právě AUS, kde se tehdy sešla celá řada vynikajících muzikantů, a tak mohl takový soubor vzniknout. Kdo vám tehdy vymýšlel repertoár a jak se rodily vaše první aranže?
Myslím, že se v AUSu vždycky soustředili muzikanti, kteří později vytvořili zajímavá hudební seskupení. Byly tam k tomu prostě podmínky. Mohli jsme společně hrát, zkoušet, kecat o hudbě, poslouchat nahrávky a popíjet. Nic nás nerozptylovalo, ani ti lampasáci. Pro Zelený kvartet, později pro Naimu, psal věci výhradně Z. Zdeněk, myslím, že jeho invence byla hlavním důvodem, proč tyhle kapely vznikly.

Víme, že s Naimou vás tehdejší komunistický režim poprvé zasáhl tím, že jste měl zákaz výjezdů do ciziny. Jak jste se s tím vyrovnával?
Detaily si už moc nepamatuji, ale myslím, že se nás tyhle věci moc nedotýkaly. Byli jsme tak namočeni v hudbě, že to byla taková vedlejší epizoda. Věděli jsme přece předem, že tyhle věci jsou u nás průser.

Vaše hráčské kvality, jako mladého jazzmana byly už v roce 1984 dostatečně známé. Za komunistů však rozhodovala přece jen „rudá knížka“, takže dostat se do zahraničního angažmá nebylo jednoduché, byť to bylo angažmá komerční. Lidé, kteří na krajských uměleckých agenturách tato angažmá obsazovali, byli upláceni ze všech stran a dokonce vyžadovali i část mzdy jednotlivých muzikantů. Jak to bylo u vás?
Pro mě to nebyl vůbec problém. Hned po vojně jsem vyjel s Pražským Big Bandem M. Svobody a později pravidelně s Kvartetem E. Viklického na západ. Byli jsme trpěni, protože jsme odevzdávali podstatnou část honorářů Pragokoncertu (40 až 60%), no, a díky tomu funkcionáři rádi přimhouřili oko.

Takovýmto výjezdům ovšem předcházelo úspěšné složení profesionálních kvalifikačních zkoušek, včetně zkoušek politického rozhledu. Někde tyto zkoušky byly docela fraška, někde ovšem to bylo dost tuhé, záleželo na tom, jak moc zdatní soudruzi byli v těchto komisích. Zařazení hudebníka do příslušné honorářové skupiny bylo už prací pouze pro ředitele agentury. Povězte nám, jak jste tyto potupné rituály prožíval.
To bylo opravdu zoufalé. Vzpomínám si, že jsem v té době četl Proces F. Kafky a prostory, kde sídlila agentura PKS, mi připomínala zužující se chodby, kterými prochází hlavní hrdina románu Josef K. Ten pocit, že z vás může jakýkoliv úředník udělat pitomce, budu mít asi celý život v sobě. Doufám, že se to vyhne mojí dceři.

Na svém komerčním angažmá jste se sešel s celou řadou muzikantů a také jistě s muzikou, která vám zrovna moc ale neříkala, zato ji bylo nutno hrát. Kde jste tehdy působil?
Asi narážíte na mé angažmá na lodi v roce 1984. Byl to rozporuplný zážitek – dostanete se na nejkrásnější a nejromantičtější místa na světě, ale musíte hrát hudbu, která vám nic neříká a vlastně se za to trochu stydíte. Na druhou stranu já jsem to hrát moc neuměl a moji kolegové se ke mně přesto chovali dobře. Byla to zkušenost v tom smyslu, že jsem si uvědomil, že každá hudba má své místo a čas.

Po vašem návratu z Ameriky jste opět začal hrát s Naimou v pražských klubech, především v Malostranské besedě. Později to byl Parnas, který se zapsal do dějin našeho jazzu, ale komunisté brzy tento jazzový stánek zrušili. Nástupnictví měl převzít klub Metro-Vagon. Ze začátku to fungovalo, ale postupně se činnost začala zadrhávat. Vzpomeňte na tu dobu!
Myslím, že to bylo trochu jinak. Naima vznikla až po mém návratu z lodi. My jsme se se Zdeňkem na konci vojny pohádali a asi 2 roky spolu nemluvili. Když jsem přijel z lodi, pozval mě V. Zahradník, abych hrál s Orchestrem Čs. televize na jazzovém festivalu v Bratislavě. V repertoáru byla taková tenorová sólovka, kterou napsal K. Růžička, jmenovala se Zelené vlasy země. V kapele byl také tenkrát Zdeněk, a když jsme jeli po hraní domů autobusem, tak jsme si řekli, že to zase spolu zkusíme. Nejdříve jsme zkoušeli v duu, a pak teprve založili Naimu s J. Honzákem a M. Šulcem (1985). Parnas už v téhle době nefungoval, byl uzavřen spolu s rekonstrukcí kavárny Slávie. Vagon byl potom naším druhým domovem. Hrál jsem tu hodně s M. Gerou, Emilem Viklickým, Naimou. Hodně se tu jamovalo a scházeli se tu muzikanti. Personál zasahoval do produkce a asi trochu práskal. Odehrával se tu věčný boj mezi standartisty a originalisty.

Nechme ale už historie. Od svých studentských let se přátelíte s  vynikajícím kytaristou Rudy Linkou, který v roce 1980 emigroval. Sešli jste se také někdy při nahrávání?
Nic jsme spolu nenahráli.

Během své bohaté muzikantské kariéry jste se věnoval, a i nyní věnujete, velkokapelovému hraní, včetně Pražského big bandu Uspokojuje vás takové hraní?
Big bandy mám rád, obzvláště ty, které občas znějí jako malé kapely.

Objevoval jste se i v bluesových formacích Luboše Andršta. Byl to pro vás jeden z kšeftů, nebo to byl záměr vyzkoušet všechno možné?
Kšeft to fakt nebyl. Já asi nejsem jazzman fundamentalista, vždy jsem hrál v souborech, které byly ovlivněny různými hudebními styly. Navíc Luboše mám rád a líbí se mi, jak hraje blues.

Jak vzpomínáte na tehdy převratné LP Homage To Joan Miró, které jste v roce 1978 nahráli společně s Talichovým smyčcovým kvartetem?
Myslím, že v té době Emil hodně hledal vlastní zvuk svého kvarteta. Hodně jsme také poslouchali Quest D. Liebmana. Když k tomu připočtu, že J. Miró je mým favoritem mezi malíři, nemůžu vzpomínat špatně. Emil mi v té době strašně pomohl, protože oblast hraní v malé kapele měl hrozně moc prostudovanou a ochotně se se mnou o své poznatky dělil a povzbuzoval mě. Atmosféra v kapele byla skvělá. Byl tam v té době ještě František Uhlíř a Cyril Zeleňák.

Které nahrávky, případně kteří světoví muzikanti nejvíc ovlivnili váš muzikantský vývoj?
Co týče improvizace, tak jsem se asi nejvíce zabýval C. Parkerem, S. Rollinsem a J. Coltranem. Co se týče skladby, myslím, že mě nejvíce ovlivnil T. Monk a W. Shorter.

Profesionální muzikanti vzhledem ke své profesi moc muziky ve volných chvílích neposlouchají. Pokud ano, koho, nebo jakou muziku posloucháte nejraději?
Já poslouchám hudbu stále a v docela velkém objemu. Stylově se příliš neomezuji. To by mě asi moc nebavilo. Teď dost poslouchám různé fúze etnické a elektronické hudby: Salif Keita, Joe Zawinul, Angelique Kidjo, Etienne Mbappe atd.

V poslední době vystupujete se svým kvartetem. Kdo s vámi v něm hraje a jakou muziku hrajete?
V mém kvartetu hraje piano Petr Malásek, baskytaru Martin Lehký a Pavel „Bady“ Zbořil bicí nástroje. Hrajeme většinou vlastní skladby, které obsahují širokou škálu vlivů a jejich společným jmenovatelem je jazzový přístup k improvizaci. Mám tu kapelu rád a cítím, že naše schopnost souhry se zlepšuje stejně tak jako naše osobní vztahy. Na jaře t.r. jsme byli na turné v Číně a dost jsme si to užili.

Do vašich hráčských aktivit patří i soudobá hudba. Spolupracujete ještě se souborem Agon, který soudobou hudbu hraje?
S Agonem jsem spolupracoval pouze jednorázově. Klasickou hudbu sleduji pouze pasivně, ale s velkým zájmem.

Byl jste i jeden rok prezidentem České jazzové společnosti. Nezdá se vám, že činnost této společnosti v poslední době značně ustrnula?
Jsem stále členem výboru ČJS, ale vzhledem k mým povinnostem, nejsem příliš aktivní. Když jsem byl prezidentem ČJS, měl jsem vizi, že by se vedení mělo kontinuelně přeměňovat, aby noví lidé směřovali do jiných oblastí. To se do určité míry daří, ale samozřejmě vzhledem k nulové podpoře veřejnosti a malé podpoře státních orgánů je činnost tohoto občanského sdružení omezená. Ten statut občanského sdružení je velmi nevýhodný a přežitý.

Se svým kvartetem jste nahráli CD Twinkle, je to prozatím vaše poslední CD? Co připravujete pro nahrávání?
V červnu t.r. jsme nahráli naše nové skladby na DVD. Je to záznam koncertu v Jazz klubu „U Staré paní“. Chtěli jsme posluchačům co nejlépe přiblížit naši hudbu v té podobě, jak vzniká při živém hraní. Mám pocit, že medium, jako je DVD, to umožňuje zatím nejvěrněji. Uvažujeme, že to vydáme i na CD. Současně se také věnuji práci ve svém studiu, kde se snažím experimentovat s různými hudebními styly a více pracuji se zvukem jako takovým. Prvek improvizace je tu také přítomen, ale já jí říkám pragmatická improvizace. Některé ukázky této mé práce si mohou čtenáři stáhnout z mého webu www.kopjazz.cz.

Na závěr ještě prozraďte našim čtenářům, na jaké značky saxofonů hrajete.
To je velmi individuální. Hraji na tenorsaxofon Selmer Mark VI a sopransaxofon Yanagissava.

Jaký je váš názor na směřování současné jazzové muziky a kam se asi tento vývoj bude ubírat?
Vyhovuje mi nepříliš se omezovat, být otevřený různým hudebním vlivům. Důležité je, aby se zachovala kolektivní improvizace, která je pro mě základním prvkem jazzu. Jak řekl pianista Bill Evans, jazz je spíše způsobem vytváření hudby, nežli hudebním stylem.