Vynikající trombonista, ale především skromný člověk, Svatopluk Košvanec, oslavil počátkem tohoto roku neuvěřitelných sedmdesát let. Narodil se totiž 2. ledna 1936 v Ústí nad Labem. Jeho životní výročí bylo opomenuto masovými sdělovacími prostředky i odborným tiskem stejně, jako jeho výročí předcházející. Ostatně přestože se za léta svého uměleckého působení podílel na spoustě nejrůznějších nahrávek a odehrál stovky mistrovských sól, žádná nahrávací firma si v minulosti jeho hráčských kvalit nevšimla. Až po revoluci nově vzniklá firma Cube Metier Pavla Vlčka, Svatopluku Košvancovi nahrála 2 CD. Souvisí to asi s „tvrdými lokty“, kterými nikdy neoplýval, a vždy se držel skromně v pozadí. S muzikou začínal, tak jak bývalo obvyklé, hrou na housle v šesti letech a teprve o deset let později přešel na trombon. Na výuku trombonové hry chodil do LŠU pouhý půl rok, a když se mu učitel odstěhoval, pokračoval ve výuce samostatně. O to je jeho umění cennější, vždyť se jednalo o tak obtížný nástroj, jako je snížcový trombon.

S hudbou jste začínal jako malý kluk výukou na housle. To bylo vaše rozhodnutí, nebo vašich rodičů?
Samozřejmě to bylo rozhodnutí rodičů, protože v šesti letech dítě ještě neví, co má dělat a jestli vůbec má hudební talent.

V období dospívání jste ale přešel na trombon. Víme, že vaše výuka na tento nástroj v hudební škole trvala jen půl roku, protože se váš učitel odstěhoval. Každý jiný žák by z pochopitelných důvodů skončil s hraním. Vy jste se začal připravovat sám, přestože tenkrát, kromě Ušákovy Školy hry na snížcový trombon, prakticky veškerá jiná trombonová literatura nebyla dosažitelná. Jak jste cvičil a podle čeho?
Kromě Ušákovy Školy hry na snížcový trombon, kterou jsem pilně probíral, jsem tehdy hlavně chodil hrát s jednou vesnickou kapelou. Později jsem se podle nahrávek snažil napodobovat trombonová sóla tehdejších hráčů, např. v orchestru Glena Millera a dalších. Byla to doba velkých kapel, kde většinou seděli čtyři trombonisté a bylo co poslouchat a napodobovat.

V době vašich trombonových začátků jste už věděl, že chcete hrát jazz, nebo jste se chtěl prostě naučit hrát na tak těžký nástroj, jako je trombon.
Mne zajímal už od začátku jazz, takže jsem se pídil po nejrůznějších jazzových nahrávkách a hodně jsem poslouchal rozhlasové relace Hlasu Ameriky, které tehdy moderoval slavný Willis Conover.

V době vašich začátků jste hrál v Jazz Combu Pavla Štolby. Kdo tam tehdy s vámi hrál a jaký mělo toto angažmá vliv na další muzikantskou kariéru?
V Jazz Combu Pavla Štolby jsem teprve začal zjišťovat zákonitosti jazzové hry a improvizace. V této partě spolu se mnou hrála kromě kapelníka celá řada muzikantů, např. saxofonista Jiří Kudrman nebo Jaroslav Jakubovič.

Kteří muzikanti byli ve vašich začátcích vašimi vzory?
Mými vzory tehdy u nás byli trombonisté Zdeněk Pulec a Artur Holitzer, ale ten hrál na pístový trombon, a ve světě Jay Jay Johnson a Frank Rosollino.

Začal jste hrát jazz. Jazzová hudba ale vyžaduje mnohem více než perfektní nástrojovou techniku také znalost hudební teorie a harmonie. Jak jste čerpal vědomosti vy?
Teorii jsem čerpal, kde se dalo, pilně jsem například sledoval tehdejší časopis Melodii, kde se o jazzu psalo, studoval jsem také učebnici Harmonie od Jaroslava Kofroně nebo Jazzová praktika od Karla Velebného.

Za celý svůj muzikantský život jste hrál doma i v cizině se spoustou jazzmanů. Vzpomínáte po letech na některé z nich?
Za svůj muzikantský život jsem měl možnost se potkat a zahrát si s celou řadou vynikajících světových muzikantů. Z nich nejraději vzpomínám na trombonisty Jigha Wighama, Ericha Kleinschustera a fenomenálního Alberta Mangelsdorffa, nebo také na barytonsaxofonistu Gerry Mulligana.

Vím, že i v dnešní době pečlivě sledujete vývoj trombonové hry. Kdo vás z mladých trombonistů opravdu v poslední době zaujal?
Z těch zahraničních trombonistů by to mohl být Bob McChassney a z těch našich třeba můj žák Přemek Tomšíček, se kterým dost často hrávám v nejrůznějších sestavách a orchestrech a mám z jeho úspěchů velkou radost.

Protože pocházíte z Ústí nad Labem a také tam bydlíte, musel jste celý život za „prací“ dojíždět, převážně do Prahy. Jak jste to zvládal, když jste v noci, nebo časných ranních hodinách cestoval domů?
Zpočátku to bylo to dost krušné, protože jsem jezdil v noci vlakem nebo autobusem a teprve od roku 1980 jsem začal jezdit osobním autem. Profesionálně jsem začal hrát v roce 1971 v orchestru Národního divadla, který tehdy vedl dirigent Ladislav Simon.

Byl jste členem slavného TOČRu a JOČRu. Na kterého z dirigentů nejraději vzpomínáte a jak hodnotíte tehdejší úroveň této kapely?
Tehdejší TOČR a JOČR (Taneční a Jazzový orchestr Československého rozhlasu Praha) byla vynikající škola a rád na tu dobu vzpomínám, už také proto, že se denně nahrávalo ve studiu. Rád vzpomínám i na dirigenty Kamila Hálu a Jaromíra Vobrubu. Kapela měla sice dva názvy, ale to jen podle toho, jaký druh muziky se momentálně nahrával. Muzikanti byli stále stejní.

Než jste se ale stal členem zmíněného TOČRu a JOČRu, hrál jste krátce v orchestru činohry Národního divadla pod vedením Ladislava Simona. Bylo to vlastně vaše první profesionální angažmá, protože do té doby jste měl statut amatérský. Tato kapela se velice slibně rozvíjela a hrála na tehdejší dobu progresivní muziku. Proč tak brzo zanikla?
V Národním divadle se hodně zkoušelo a to mělo vliv na celkovou úroveň kapely, ale kariéra této slibně se rozvíjející kapely velice rychle skončila, protože Ladislav Simon přešel k baletu a byl konec.

Vaše hra na trombon je obdivuhodná, perfektní, sóla jsou technicky náročná a přitom vám posluchači musí „věřit“ každý tón. Při improvizaci se držíte harmonického základu skladby, nebo její melodie?
Při improvizaci se držím hlavně harmonie, protože technika je pouze prostředkem k realizaci hudebních nápadů.

Když jsme jako studenti mající rádi jazz poslouchali v šedesátých letech rozhlas a hledali svoji oblíbenou muziku, existovala celá řada krajských redakcí, které tuto hudbu vysílaly a měly svůj osobitý charakter. A bylo to právě ústecké rádio, které vysílalo již zmiňované vynikající Jazz Combo Pavla Štolby,ve kterém jste hrál, a my věděli, že na severu hraje výborný trombonista. Plzeňské studio mělo zase velmi dobrou kapelu Čestmíra Mrzeny a v Hradci Králové byla kapela Jana Slabého a později Mirka Mužíka. Nezdá se vám, že je škoda, že tato studia už nedávají prostor budoucím muzikantským nadějím a hrají stejnou ubíjející moderní pop music?
V dnešní době hrají všechna rádia, a to i soukromá, stejnou muziku, a tak lze občas sledovat vysílání stanice Vltava, někdy Českého rozhlasu 2 a Klasik. Rozhodně je škoda, že lokální rádia ztratila svůj charakteristický muzikantský sound, navíc dobré amatérské orchestry a skupiny se nemají kde prezentovat na vlnách éteru, protože krajská studia už nic sama nenahrávají. Ostatně nemají ani na co nahrávat, protože všude dneska vládnou počítače, krajská rádia muziku pouze pouštějí, ale nenahrávají. Určitě to škoda je, pro posluchače i muzikanty.

Věnujete se také pedagogické činnosti a vyučujete na Konzervatoři Jaroslava Ježka hru na trombon. Ostatně nejlepším důkazem toho je i váš žák Přemek Tomšíček, o kterém už byla řeč a který spolu s vámi, patří mezi naše špičkové muzikanty. Jak se díváte na naše jazzové mládí? Bude ho dost a bude to umět hrát?
Hře na trombon se v současnosti věnuje poměrně málo žáků, protože studium je náročné. Hlavně ale tito žáci nemají před sebou žádnou hráčskou perspektivu. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka studují dva trombonisté, kteří by mohli v budoucnosti zaujmout. Záleží, zda u toho hraní zůstanou. Ono to není jen o tom, kde hrát, ale také za jaký plat, který dnešním profesionálním muzikantům ani nezajišťuje základní lidské potřeby.

Je opravdu škoda, že po celou vaši kariéru vás pomíjela tehdejší nahrávací studia, a tak svého vlastního CD jste se dočkal až po revoluci, kdy firma Cube Metier Pavla Vlčka s vámi natočila vaše první CD Košvanec And Friends a později ještě další Košvanec Quartet Just Sqeeze Me. Nemrzí vás, že dneska kdejaký nedouk má svoje vlastní CD a jde především o byznys?
Jak již jste zmínil, muzika je především neúprosný byznys a souvisí to s penězi a tvrdými lokty. Kultura je, bohužel, až na samém konci zájmu státu. Přežívá neumětelství, hudební hluk a nejrůznější moderní styly a umění tak přichází zkrátka.

Na závěr nám ještě, prosím, prozraďte, na jaký nástroj hrajete a jaký k tomu používáte nátrubek.
V současné době hraji na trombon značky Yamaha a nátrubek používám Denis Wick