Studoval jste na ostravské konzervatoři hru na housle. Jak jste se dostal k tenorsaxofonu?
Při studiu houslí, u profesora Černého, jsem už hrál tajně na saxofon v Tanečním a jazzovém orchestru klubu Slezan ve Frýdku-Místku, kde tehdy působil jako aranžér Zdeněk Novák. Chodil tam také Radek Pobořil, který v té době studoval trumpetu a myslím, že také kompozici. S Radkem jsme s naším kvintetem občas hrávali po okolí jazzové standarty a pravidelně jsme hráli v divadle Pod okapem. Studenty ostravské konzervatoře tehdy zval často ke spolupráci i Rudolf Sochor, jehož bigband působil v Kulturním domě VŽKG a kde se vystřídalo mnoho později slavných muzikantů.

Působil jste i v orchestru AUS Pavla Bayerle. Kteří muzikanti tam tehdy hráli a jak na tu vojnu vzpomínáte?
V roce 1965 se na konzervatoři objevila pozvánka ke konkurzu do AUSu v Praze, a tak jsem se přihlásil. Zkoušky jsem sice udělal, ale nevzali mne, protože jsem byl příliš mlád, a tak jsem tam mohl nastoupit až za rok. Se mnou tam tehdy hráli např. Luděk Švábenský, Vincenc Kummer, Vladimír Figar, Miroslav Večeřa, Jirka Urbánek, Rudolf Březina, Radek Pobořil, Pavel Sřítezský, nebo Jaroslav Jakubovič. Ten se, mimo jiné, v té době snažil navštívit svoji matku, která žila v Izraeli. Dostal povolení, odjel a nevrátil se. Pro nás to byla ztráta, protože se nám s Jardou velice dobře hrálo. Od té doby jsem ho už nikdy neviděl.

V roce 1967 se konala při příležitosti MJF Praha interpretační soutěž pro mladé jazzové talenty, kde jste dostal třetí cenu.
Soutěže jsme se skutečně zúčastnili s naším souborem ve složení Březina, Jakubovič, Pobořil, Figar, Berka, Petr Marcol a já a obdrželi jsme cenu nejen jako septet, ale Březina, Jakubovič a já i jako sólisté. Soutěž probíhala ve Studiu A v Karlíně a v porotě tenkrát zasedli pánové Kraugartner, Ulrich, Kubernát, Pikart, Hulan, Velebný, Dominák a další. Pro mne to byl obrovský zážitek, vidět tyto lidi z blízka, neboť už jako jedenáctiletý kluk jsem se zajímal o jazz a poslouchal ho v rádiu.

Další významnou etapou vaší hudební dráhy byla Jazz Cellula.
Na uvedené soutěži byl i Laco Deczi, který v té době v Praze přespával kde se dalo a shodou okolností tam spal za oponou. Moje soutěžní hraní ho údajně probudilo. Přišel za mnou a říkal mi, že hraju podobně jako Stan Getz, čemuž jsem se musel zasmát, protože mi nesmírně zalichotil. Tím jsme navázali osobní kontakt. V Cellule ovšem hrál na tenora Evžen Jegorov, který mi svoje místo v Cellule ochotně nabídl s tím, že má stejně málo času, protože už byl v té době zaměstnaný u Ferdy Havlíka v Semaforu a také u filmu, kde vytvořil celou řadu nezapomenutelných rolí a roliček. V létě roku 1968 se vytvořila nová Cellula, kde tehdy hrál Rudolf Dašek na kytaru, Jiří Černý na bicí, Petr Greifoner na basu, Laco na trumpetu a já. V tomto obsazení jsme hráli v klubech a dokonce jsme se dostali i na západ. V Cellule panovala velice tvůrčí atmosféra., každý člen občas něco napsal a nejvíc jsme psali, když se měla točit nějaká LP deska. Z mých věci vzpomínám na skladby Pietoso, /spoluautor Laco Deczi/, Voda na mlýn, Zmoklá voda, Mořské vlny, Palma, nebo skladbu Plavala husička, kterou jsem ovšem už hrál s kvintetem Karla Růžičky. Při natáčení LP Pietoso jsem se poprvé sešel s Karlem Růžičkou. Od té doby jsem s jeho kvintetem často natáčel pro Čs. rozhlas Praha. Tehdy tam hrál Jiří Válek flétnu, Vincenc Kummer basu, Vladimír Žižka bicí, Karel Růžička a já.

Od roku 1969 jste se stal členem slavného JOČRu a TOČRu. Jak k tomu došlo?
Rozhlasové snímky, o kterých jsem před chvílí mluvil, vzbudily pozornost tehdejších členů Krautgartnerovy saxofonové sekce a oni mne pozvali do Áčka na zkoušku s jejich bigbandem. Na veřejné nahrávce v kavárně Alfa jsem zkoušku úspěšně složil. V této době jsem ještě externě hrál u Pavla Bayerleho v AUSu. V sedmdesátém roce jsem potom dostal nabídku na stálé místo do JOČRu, protože Karel Kraurgartner odjel už v srpnu 1968 do zahraničí a všichni věděli, že už se nevrátí. JOČR zatím převzal šéf TOČRu Josef Vobruba. Milan Ulrich mi tedy nabídnul spolupráci. Tak jsem se dostal do rozhlasu. Takové hraní mne bavilo nejvíc, hrál jsem v sekci vnitřní hlasy a občas i sólo chorusy, kterých postupně přibývalo. Na nahrávkách je všechno velice dobře slyšet a tak jsem získával stále nové a nové zkušenosti.

V té době jste se věnoval i komponování a aranžování. Kteří muzikanti měli tehdy na vás největší vliv?
Velký vliv na mne měli pánové Richard Kubernát, Milan Ulrich, Karel Růžička a řada dalších osobností tehdejšího jazzu. Často jsme natáčeli projekty Karla Velebného, Luďka Hulana a řady tehdejších skladatelů nové tvorby, což pro mne znamenalo mnoho dalších neocenitelných muzikantských i osobních zkušeností. A těch opravdu přibývalo stejně, jako nových kolegů, kteří se objevovali, jako např. Josef Vejvoda, Petr Kořínek, Milan Vitoch, Zdeněk Dvořák, Sváťa Košvanec a mnoho dalších, se kterými jsem rád hrál.

Jak to pokračovalo v Cellule?
Časy se měnily stejně jako obsazení, a tak později byli do kapely přijati Josef Vejvoda na bicí, Petr Kořínek na basu a Zdeněk Dvořák na kytaru. Jednou jsme s Laczem Deczim při toulkách po pražských vinárnách a hospůdkách potkali mého známého z divadla Po Okapem Tomáše Slámu. Ten byl tehdy činný v mládežnickém klubu v Řeznické ulici. Slovo dalo slovo a my jsme v tomto klubu začali pravidelně hrát. I když jsme byli všichni jazzově založení, hráli jsme přesto tehdy hodně komerčně. Abychom se uživili, měla řada z nás ještě celou řadu dalších aktivit stejně tak, jako tomu je dnes. Dost často se nám křížily termíny, ale přesto byli jedinci, kteří byli Cellule věrní a měli ji ve svém osobním žebříčku na prvním místě, byli jsme to především Laco, Zdeněk Dvořák a já. Hnacím motorem Celluly byl Laco. Vyjednával nahrávání LP pro Supraphon, Panton, sehnal i nahrávání ve slovenské televizi, dokonce sehnal i pravidelná vystupování v klubech na západě. Tak se stalo, že jsme se s Cellulou dostali na mezinárodní forum jazzových festivalů v Polsku, v tehdejším západním Německu, nebo třeba i na Slovensku. V té době se to začalo silně nelíbit našemu tehdejšímu šéfovi v rozhlase Josefu Vobrubovi, ale malé party vznikaly, ať se mu to líbilo či nikoliv. Jen jsme čekali, kdo založí nejmenší partu, eintet.

Jak vypadaly i vaše další aktivity?
V letech 1978 – 81 jsem měl také angažmá u Gustava Broma v Brně, což jsem vedle TOČRu mohl a bylo mi dovoleno. Byl jsem s Gustou a jeho orchestrem v mnoha zemích tehdejší tzv. východní Evropy. Vedle Broma a Vlacha , kde jsem také občas vypomáhal, jsem velice rád hrával ve FISYO za řízení Františka Belfína nebo Štěpána Koníčka, kde jsme nahrávali především filmovou muziku. Pokud to takhle pro mne všechno klapalo, bylo to dobré, ale jak již bylo řečeno, doba i lidé se měnili a začalo přituhovat. Jazzu bylo čím dál tím méně, komerce více a více, navíc zemřel šéf rozhlasové kapely Josef Vobruba, přišel Felix Slováček a všechno se začalo hrozně měnit.

Pak už přišla doba vaší emigrace, jak k tomu došlo?
Kromě mnoha zákazů, které tehdy ovládly naši společnost, byl i zákaz veškerých výjezdů, takže jsem okamžitě začal shánět povolení, abych mohl vycestovat na dovolenou do zahraničí. Zázrak se konal a my jsme mohli jet v létě roku 1983 do západního Německa. Tím pro mne začala zcela nová éra. Z počátku jsem měl veliké štěstí, že jsem se uvedl v tehdejším Big Bandu WDR v Kolíně nad Rýnem. Bylo to pro mne dost silné kafe, sedět u prvního pultu tenora, kde hráli takoví borci jako Sal Nistico, Karl Drevo nebo Winton Gayner. V kapele se mi velice líbilo také proto, že jsme měli velice zajímavé projekty se světoznámými muzikanty, aranže tenkrát pro nás psal Francy Boland. Byla to pohádka, která ale pro mne brzo skončila, protože angažovali jednoho čerstvě vystudovaného saxofonistu z Berklee School. Muzikou jsem se tedy mohl živit, ale když nejste znám, musíte se postavit do řady a trpělivě čekat, až něco kloudného přijde. V Mnichově mi hodně pomohl s novými kontakty Dusko Goykowich, za což jsem mu dodnes vděčný, protože od té doby stále až dodnes hraju. (Ostatně Dusko Gojkowich pomohl i řadě jiných českých muzikantů, pozn. red.) Přijel jsem tehdy do Mnichova vlakem s tenorem a stovkou v kapse, ale na podzim už jsem se stěhoval do svého nynějšího bydliště, kde bydlíme už 18 let.

Jakou muziku hrajete v současnosti?
Poslední dobou hraju častěji jazz, ponejvíce standarty, ale nic avantgardního, bohužel. V době, kdy jsem se musel především starat o uživení rodiny a děti tehdy studovaly, jsem vzal angažmá v legendárním orchestru Hugo Strassera, kde jsem hrál druhého tenora s povinností flétny a pikoly. Musel jsem se rychle naučit na pikolu a ještě taky vylepšit flétnu. V roce 1995 jsme dělali velice zajímavý projekt s Jazzovým Symfonickým Big Bandem bavorského rozhlasu, ale bohužel, trvalo to jen necelé tři roky, protože velcí bossové nechtěli už tento projekt nadále financovat. Absolvoval jsem také několik koncertů po Bavorsku, mimo jiné např. i s Jamesem Morrisonem. Dělám muziku podle toho, jaká nabídka přijde a která je také dobře zaplacena. Už zase pět let cvičím na housle, věnuji se jak jazzu, tak i klasické hudbě. Je to velice obtížné spojení, ale stále mne to ještě drží a hraju proto housličky velice rád, přestože už asi osm let vyučuji hru na hudební nástroje a na housle mi zbývá málo času.

Co vaše skladatelské a aranžérské ambice?
Komponování a aranžování se v poslední době věnuji velice zřídka. Občas dělám transkripce, nebo sem tam nějakou aranž pro bigband. Nápady na projekty bych sice měl, ale produkci jsem udělal zatím jen jednu, a sice CD Windmill. Člověk buď má vlastní kapitál, nebo jeho jméno musí být pojem. Všechno chce svůj čas a my tehdy, když jsme měli sílu podat perfektní výkon a udělat si jméno ve světě, jsme k tomu nedostali možnost, a když už člověk dosáhne určitého věku, pak docílit něčeho takového je téměř nemožné.

Pokud v soukromí posloucháte muziku, která to je?
V soukromí poslouchám jazz i klasiku. Je to nádhera. V poslední době mne zaujaly nové projekty současných autorů, např. Musica Viva, při kterých chodím hrávat různé saxofony (bassax či barytonsax) se Symfonickým orchestrem bavorského rozhlasu.

Udržujete kontakty s bývalým domovem?
S domovem kontakty udržujeme, jednak rodinné, tak i muzikantské. V poslední době třeba právě s triem Karla Růžičky. Hráli jsme spolu např. v jazzklubu U Staré paní v Praze a taky v Ambergu při Böhmisch-Bayerische Begegnungen, což nahrával i bavorský rozhlas.

Na jaký nástroj jste hrál, nebo hrajete v současnosti?
Dříve jsem hrál na na tenora Selmer Mark VI, Mark VII, Super Action II. V současné době hraju na značku Julius Keilwerth SX 90. V osmdesátých letech se na vývoji těchto nástrojů podíleli takoví hráči, jako např. Don Menza, Peter Ponzol nebo Grover Washington jr.
Děkuji vám za rozhovor.