Bez palcových titulků a velkého mediálního rozruchu opustili na jaře letošního roku tento svět dva z posledních mohykánů jazzových houslí, Joe Kennedy a Claude Williams . Oba krátce za sebou, ve druhé polovině dubna. O měsíc dříve je předešel jeden z prvních průkopníků spojení indické hudby s jazzem, John Mayer . To mě přimělo k malému ohlédnutí za hráči na nejmenší ze smyčcových nástrojů, který po počátečním boomu 20. a 30. let (Joe Venuti, Eddie South, Stuff Smith, Ray Nance) ustoupil, navzdory úspěšné amplifikaci Smitha či Raye Perryho, hlasitějším nástrojům dechovým a další stránky své pozoruhodné historie psal spíš v Evropě (Michel Warlop, Stéphane Grappelly, Svend Asmussen).

Zde si můžeme všimnout dvou úkazů:
1) houslisté vymírají ve skupinách - před již zmíněnou letošní trojicí Kennedy –Williams - Mayer to byli v letech 1976-8 další čtyři: Nance, Grappelli, Venuti a Erskine Tate, na přelomu století pak zemřeli Harry Lookofsky a Helmut Zacharias;
2) mnozí se dožívají na jazzmany dosti vysokého věku – Mayer 74, Venuti asi 75 (rok jeho narození kolísá u různých autorů mezi 1894 a 1904!), Kennedy 81, Zacharias 82, Tate 83, Lookofsky 85, Grappelli téměř 90, Williams 96! Dobrý kořínek mají oba letos 89-letí, Dán Svend Asmussen a bílý Američan Johnny Frigo.

Moji pozornost a upřímný obdiv budí ovšem především nejdéle hrající Claude Williams (22.2.1908-25.4.2004). Ani devadesátka jej nezastavila, jezdil vesele po světě, stal se magnetem mnoha festivalů. Začínal v deseti na kytaru, mandolinu, banjo a violoncello, když však slyšel v rodné Oklahomě Joea Venutiho, uchvátily ho housle. Jedním z jeho tamních spoluhráčů byl například basista Oscar Pettiford. Roku 1927 nastoupil profesionální dráhu hudebníka v orchestru Terrence Holdera v Oklahoma City. Zůstal i poté, co jeho kolegové vykousali pana kapelníka a na jeho místo přišel Andy Kirk. Pod jeho vedením se v názvu souboru opakovalo v různých variacích poetické Clouds of Joy; např. Seven Little Clouds of Joy, Dark Clouds of Joy, 12 Clouds of Joy, Original 11 Clouds of Joy atd. O značný úspěch kapely se přičinila svojí hrou a kompozicemi mladá pianistka Mary Lou Williams. Claude Williams se ještě stačil zúčastnit prvního nahrávání, pak ale musel ze zdravotních důvodů z tohoto místa odejít. Po rekonvalescenci následovala angažmá u Alphonse Trenta, George E. Leea a Chicka Stevense. Nějaký čas hrál v Chicagu s basistou Eddiem Colem a jeho tehdy ještě neznámým bratrem Natem Kingem Colem. Roku 1936 se stal kytaristou právě vzniklého orchestru Counta Basieho a také zde stihl nahrát první desky. Dlouho se ale v později slavné All-American Rhythm Section neohřál. Basie nedokázal vystát jeho zlozvyk – střídání kytary s houslemi. Kde to jen šlo, snažil se Williams uplatnit i svůj druhý nástroj, který šéf orchestru bytostně nesnášel. Claude dostal padáka, na jeho místo přišel Freddie Green a vydržel oddaně sloužit společné věci plných 50 let! Dokonce o 3 roky přežil Basieho, pokračoval ještě v jeho posmrtném bandu pod vedením Thada Jonese a pak i Franka Fostera.

Když už tu padlo to jméno, neodpustím si další poznámku o slabostech mocných. Také Thad Jones doslova nenáviděl jeden nástroj, který toleroval jen tehdy, když dobarvoval hru celé saxofonové sekce, podobně jako flétna: klarinet. Co jen se natrápil s Eddiem Danielsem, tehdy mladým členem báječného Jazz Orchestra, vedeného Thadem Jonesem a Melem Lewisem. Ten také rád odkládal tenora a měl potřebu se realizovat jako klarinetista. Jednou se mu podařil husarský kousek. Když kapela 28. dubna 1967 nahrávala první živou desku na svém pravidelném pracovišti, v klubu Village Vanguard, Daniels dostal od Thada zelenou, místo tenorsaxofonového sóla vypálil klarinetové, už to nešlo zastavit, Jones jen vysílal bezmocné nenávistné pohledy. Tento husarský kousek Eddieho však nakonec autorizoval a pustil k vydání. Nevěříte? Pusťte si hned úvodní skladbu desky, geniální Jonesovy parafráze na Gershwinovu I Got Rhythm, nazvané The Little Pixie . Jakmile dojde po ansámblech na sóla, odehrají se v pořádku klavírní (Roland Hanna), tenorové (Joe Farrell) a altkové (Jerry Dodgion), načež přijde to překvapení: Eddie Daniels popadne klarinet a jen s basou a bicími improvizuje do ticha. Tuze krásně. LP Solid State SS-18016, Live at the Village Vanguard.

Co pak dělal Claude Williams, zvaný pro svou náchylnost hrát na housle Fiddler , po odchodu od Basieho? Asi nic moc, když jej neuvádí ve své encyklopedii Leonard Feather (1960 ani 1966, teprve ve třetím vydání z roku 1976 mu věnuje 10 řádků) a není dokonce zmíněn ani Johnem Chiltonem ve Who's Who of Jazz. Ale kdepak, Fiddler fidlat nepřestal, střídal pak i basu a zpěv, jeho dalšími zaměstnavateli byli Austin Powell, Frank Martin, Roy Milton a nakonec Jay McShann. Objevil se na festivalu Newport in New York 1973, zde začíná jeho comeback, a pak už je to jedna dlouhá šňůra koncertů až do počátku nového tisíciletí, vroubená řadou alb nestárnoucího houslisty.

Tím určitě nadobro pokazil náladu Grappellimu, o němž si můžeme být jisti, že si přál být prvním devadesátníkem, ještě schopným houslohry. Do toho věku mu zbývalo přesně osm týdnů. Starý ješita se tohoto triumfu nedožil, možná taky proto, že byl příliš sebestředný a náladu mu kazili i jiní houslisté, schopní soutěže. Přímo hloupě dětinsky se snažil vymazat z historie svého předchůdce a někdejšího zaměstnavatele, skutečného zakladatele francouzské houslové tradice, Michela Warlopa (23.1.1911-20.3.1947). Mám před sebou knížku Stephane Grappelli or The Violin with Wings od Raymonda Horrickse a s vybranou diskografií Tonyho Middletona. Na 130 stranách je řeč o mnoha hudebnících včetně houslistů, nechybí tu však ani Goebbels, Goering a Hitler. Zato po Warlopovi jakoby se zem slehla. Připomenu jen známou historii: když Michel poznal, že Grappelly (až do roku 1940 se psával s –y na konci) by mohl být lepší než on, věnoval mu jako projev upřímného uznání jedny ze svých houslí. Ty pak v 60. letech Grappelli postoupil Pontymu a ještě později je společně předali Lockwoodovi.

Ještě naivnější je „opomenutí“ v jinak báječné knize Matta Glasera, který s Grappellim žil několik měsíců a za tu dobu systematicky uspořádal jeho jedinečný houslový styl. Analýzu doložil mnoha opsanými sóly, jsou zde i nedostižné improvizace Pontyho, nechybí zde ani historické setkání tří velikánů na podzim 1937 v Paříži, kdy za doprovodu Django Reinhardta natočili jedinou, zato ale velmi povedenou skladbu, Lady Be Good. Jenže o tom, že vedle Stéphana a Eddieho Southa byl účastníkem nahrávání i Michel Warlop, zase ani slova. Snad nemusím zdůrazňovat, s jakou škodolibostí jsem jeho sólo transkriboval a mezi studenty jazzových houslí šířím spravedlivý opis všech tří.

O Grappellym i Grappellim je popsána spousta papíru. Jistě mu vyhovovalo, že ani v kolébce jazzu nevědí zdaleka tolik o obou skvělých černých hráčích, kteří jej letos na jaře následovali do nebeského big bandu, jako o něm. Dluh vůči Williamsovi jsem alespoň trochu splatil, pojďme tedy na toho druhého. Joe Kennedy, Jr. (17.11.1923-17.4.2004) byl pro Leonarda Feathera stejně neznámý nebo spíš nezajímavý jako Williams. Pravda, uvádí ho „už“ ve druhé verzi své encyklopedie (1966) a připouští, že byl aktivní dávno předtím, od roku 1948 v Pittsburghu coby vedoucí skupiny Four Strings; ve skutečnosti Kennedy postavil tuto pozoruhodnou skupinu o 2 roky dříve. Později se členem kapely stal klavírista Ahmad Jamal . Je to zvláštní shoda okolností, ale také do kariéry Kennedyho zasáhla báječná pianistka Mary Lou Williams: když slyšela kdesi Four Strings, zprostředkovala jim první nahrávání a dohlédla, aby album Trends v pořádku vyšlo u Mosese Asche v New Yorku. Následujících 8 let vystupoval Joe Kennedy jako sólista na univerzitách celé Virginie. Když získal diplom na Duquesne University, začal pedagogicky působit v Richmondu a na 18 let se stal členem tamního symfonického orchestru. Značnou část svých sil a času věnoval od té doby pedagogice a dalším funkcím. Není divu, že si dobře rozuměl s dalším vzdělaným černochem, který udělal kus práce pro hudební osvětu – klavíristou Dr. Billym Taylorem . Teprve krátce před šedesátkou začal Kennedy cestovat po světě. Turné do Japonska, okruh festivalů včetně evropských (North Sea, Nice), doma samozřejmě Concord, Monterey a další.

Když roku 1981 vydal Aschův label Folkways Records reedici prvních nahrávek Four Strings, dostaly se na albu Jazz Violins of the Forties do sousedství a tudíž i konfrontace s dobovými snímky dalších dvou houslistů, Stuffa Smitha a Paula Nera . V jednom případě jde dokonce o shodný repertoár: autorské provedení Smithových Desert Sands následuje Kennedyho verze téže skladby. Není to propadák. Paul Nero (narozený 29.4.1917 v Hamburgu jako Kurt Polnarioff; zemřel 1958 v Hollywoodu) zde má svůj životní hit, The Hot Canary . Jak už bývá někdy zvykem, autorství si drze přisuzuje, spoléhaje na to, že první vydání této houslové prskavky od tajemného F. Poliakina z roku 1885 už si nikdo nepamatuje. Paralela ke Grappelliho zatloukání Warlopa? Protože Nero nebyl žádný nevzdělaný hudební diletant (byl dokonce členem Newyorské filharmonie!), není jeho hudební krádež ospravedlnitelná. Ale k jádru věci. Uvnitř zmíněné reedice jsem našel list cyklostylovaného strojopisu z pera Davida A. Jasena. Lze se zde dočíst o Smithovi a Nerovi, nikoli však o Kennedym. Dnes už bych byl asi pohodlnější, tehdy jsem ale nelenil a firmě Folkways poslal dopis. Opsal jsem krátké Featherovo encyklopedické heslo, pan Jasen se chytl za nos, zapátral v análech a po nějakém čase jsem bez dalšího vysvětlení dostal nové „liner notes“, rozšířené o strany 3 a 4, věnované jen Kennedymu, včetně fotografie!

Třetí z houslistů, kteří na jaře opustili toto slzavé údolí, je mi naprosto neznám, omezím se proto jen na informace z internetu. John Henry Mayer se narodil 28. 10. 1930 v Kalkatě do velmi chudé rodiny. Otec, přístavní dělník, měl anglo-německo-indické kořeny, matka pocházela z Madrasu. Jako dítě si vydělával na obživu pouliční hrou na housle. Jeho přísně katolická rodina mu sice později bránila v produkcích na tak nepřístojných místech, jako byly protestantské kostely či místní kino, avšak Mayer se snažil ze zákazu vymanit, jak jen mohl. Studoval obě hudební kultury, východní i západní, jedním z jeho učitelů byl otec dnes slavného dirigenta Zubina Mehty, Melhi Mehta. Stal se na čas jazzovým bubeníkem, aby prozkoumal prakticky i tuto oblast a roku 1952 získal stipendium na britskou Royal Academy of Music. Zde se prohloubil jeho zájem o možné spojení dvou tak odlišných hudebních světů. V letech 1953-8 byl houslistou London Philharmonic Orchestra. Pod taktovkou Sira Adriana Boulta zde zaznělo několik jeho skladeb a v téže době premiéroval Yehudi Menuhin jeho houslovou sonátu. Jeho snědá pleť pak nevadila ani v Royal Philharmonic, kde strávil dalších 7 let. Dále rozvíjel svůj kompoziční talent a v Liverpoolu byly provedeny Mayerovy Dances of India , v nichž se před symfonickým orchestrem objevily poprvé nástroje jako sitar, tambura a tabla. Další zakázka, tentokrát pro známou newyorskou společnost Atlantic Records, svedla roku 1964 dohromady Mayera s britským (původně jamajským) altsaxofonistou Joem Harriottem a jejich double quintet stojí na samém počátku později tak módní záležitosti, která dostala nálepku Indo-Jazz Fusion. Skupinu tvořili dílem jazzmani (například trumpetista Kenny Wheeler nebo budoucí basista Mahavishnu Orchestra, Rick Laird) a indičtí hudebníci. Po třech úspěšných albech pro Atlantic a Harriottově skonu (1973) pokračoval Mayer jako houslista a skladatel. K dalším vrcholům jeho díla patří flétnový koncert Mandala ki Raga Sandeet , provedený Jamesem Galwayem, který už dříve natočil celé album Mayerových drobnějších kompozic (obě na RCA). Zanechal stopu i v oblasti progresivního rocku, když pro skupinu Emerson, Lake and Palmer instrumentoval Coplandovu Fanfare for a Common Man a klavírní koncert Keithe Emersona. Roku 1996 obnovil Mayer praktické provádění hudby v intencích indo-jazz fusion, dokumentované tentokrát na dvou albech labelu Nimbus. Téhož roku začal působit na katedře skladby na konzervatoři v Birminghamu.

(Zpracováno podle materiálů z internetu, které se neshodují pouze v počtu Mayerových manželství. Z nich pak pocházejí dvě starší dcery, Lesli a Toni, jeho vdova Gillian mu dala dva syny, Jahana a Jonathana.)