Tento vynikající dánský kontrabasista, s krkolomným jménem, se narodil 27.května 1946 v dánském Ostedu. Protože mnohým lidem dělalo jeho jméno problémy, tak ho velice často zkracoval na NHŘP. Přestože za svůj muzikantský život spolupracoval s celou řadou vynikajících světových jazzmanů, v mnoha encyklopediích jeho jméno vůbec nenajdete. Ale tak už to v životě chodí, že někteří umělci se dočkají výrazného ocenění teprve až po jejich smrti.

Jako mladý chlapec nejprve studoval hru na klavír a teprve později přešel na kontrabas. Jeho velký talent vzbuzoval pozornost a tak již od čtrnácti let hrával ve známých kodaňských klubech. Jako sedmnáctiletý dostal fantastickou nabídku na angažmá v orchestru Counta Basieho, kterou ale, pro nízký věk, musel odmítnout. V šedesátých letech spolupracoval s celou řadou vynikajících jazzmanů, kteří v Dánsku hostovali. Zahrál si tak např. s Albertem Aylerem, Billem Evansem, Dexterem Gordonem, Ronaldem Kirkem, Johnny Griffinem, Victorem Lewisem, Ulfem Wakeniusem, Buddem Powelem nebo Sonny Rollinsem. V době jeho angažmá v Radio Copenhagen Big Bandu (1964-1982), hrál s touto kapelou i na našem Mezinárodním jazzovém festivalu Praha 1970. Orchestr vystupoval tehdy jako poslední a vzhledem k tomu, že v programu byla tehdy skutečná senzace, Big Band Buddyho Riche, jejich vystoupení bylo přijato s určitými rozpaky a bylo hodnoceno jako málo atraktivní i přes to, že přece jen pozornost posluchačů i tehdejší kritiky upoutaly především dva trumpetisté, Botschinski a Mikelborg. Naposledy v naší republice hrál v roce 1999 se svým triem v Paláci Akropolis.

Přestože už jeho spolupráce v duu s pianistou Kennym Drewem byla náležitě oceňována, světové jméno si udělal teprve v roce 1973 spoluprací s triem vynikajícího klavíristy Oscara Petersona. Jeho diskografie čítá více než 160 CD. Mimo jiné se v roce 1989 podílel i na oceněné LP desce Milese Davise Aura a z jeho mnoha sólových alb je asi nejvíc ceněné album Those Who Were z roku 197 vydané u firmy Verve. V roce 1961 a 1986 zvítězil v hodnocení kritiků Down Beatu jako nejlepší světový kontrabasista a stejnou kategorii vyhrál i v roce 1977 pořádanou časopisem Melody Maker.

Jeho brilantní technická hra, spolu s vynikající invencí mu umožňovala hrát opravdu to, co asi cítil a na jeho hře to bylo obrovsky znát. Jazzové nebe tak dostalo vydatnou posilu, ale my musíme jen litovat, že pro nás zbydou, jednou provždy, jen jeho nahrávky.