Můj základní poznatek o neworleánských bubenících je ten, že hlavně hrají střídmě a funkčně, tzn. že nezneužívají techniku, nepředvádějí se, dbají na dobrý timing a citlivě doprovázejí. Přitom neobvykle virtuózním způsobem šlapou velký buben. V sólech se samozřejmě umí vyřádit, ale při doprovodu vzorně „slouží“, ctí funkci svého nástroje a „neválcují“ své spoluhráče. Přitom jsou to často i showmeni.

Jak je všeobecně známo, jazz vzniknul v New Orleans smísením všech možných vlivů z celého světa. Ke „kořenům“ jazzu lze počítat: africkou hudební tradici, hudbu vojenských dechovek (zejména francouzských), černošské spirituály a pracovní písně, afro-kubánské rytmické elementy, tehdejší evropskou klasickou i populární hudbu (zejména španělskou), blues, balady, gospel songy a kostelní muziku, ragtime... . Ze tří základních hudebních elementů, rytmu, melodie a harmonie, měl rytmus v New Orleans pravděpodobně velmi podstatnou roli. Neworleánský jazzový rytmus pak ovlivnil, dá se říci, snad všechny z jazzu vycházející hudební styly, a je možné ho v nich „vystopovat“. Bezvadně to na svém instruktážním videu demostruje vynikající neworleánský bubeník Johnny Vidacovich. Začne hrát jednoduchý rytmus v pochodovém tempu a na něj pak roubuje různé swingové, second- line, bebopové, rhythm and bluesové, funkové, reggae, rock and rollové a latinské doprovody a groovy. Mezi každým se vždy vrací k tomu jednoduchému základnímu rytmu, jehož timing neustále zachovává. Johnny Vidacovich vyučuje na Layola University a The University of New Orleans. Má vlastní kapelu Astral Project a nahrával m.j. s Johnem Scofieldem, nebo Professorem Longhairem („otcem“ neworleánského R&B). Na videu mu sekundují kolegové z Astral Project saxofonista Tony Dagradi, pianista David Torkanowsky (často doprovází Dianu Reeves) a výborný všestranný basista James Singelton. S tím jsem měl tu čest si zahrát na jam session v Asconě, kam on přijel s New Orleans All Stars. (To video se jmenuje: Street beats - modern applications.)

Základní groove hraje v New Orleans velký buben se silným důrazem na čtvrtou dobu. To prý je velice africké a karibské, jak říká trumpetista Nicolas Payton. Neworleánská hudba je plná synkopací a rytmů, a jde z ní radost. Když ji slyšíte, máte chuť vstát a zakřepčit si, nebo si alespoň klepat do rytmu, dodává Nicolas Payton. Greg Davis, trumpetista R&B dechovky The Dirty Dozen Brass Band zase říká: je to věc interpretace, všechno lze hrát funky a nebo bez funku. Když se přidá jejich barytonsaxofonista Roger Lewis, je to „mistrovství“ funky kontrapunktu. Tuba zase hraje podobné figury jako velký buben. Když jde neworleánskou ulicí průvod s dixielandbandem, tak lidi pochodují v rytmu kapely. Na každou zdůrazněnou čtvrtou dobu ale udělají úkrok stranou, takže vlastně nepochodují, ale tančí. Zajímavé jsou i rytmy, které hrají bubeníci nebo hráči na valchu v Cajun nebo Zydeco bandech, což je jakási neworleánská odrůda country music. Blues, synkopace a často přítomný karibský sound odráží v tamní hudbě neworleánskou multikulturní společnost. Příbuznost s jihoamerickou muzikou je dána podobnými „kořeny“. Však latina se v New Orleans hodně hraje a tradice „duchařského“ voodoo, jehož nedílnou součástí je rituální bubnování, je v New Orleans stejně jako na karibských ostrovech a v Jižní Americe stále živá. Světoznámým hudebním vyslancem rodného města se stal neworleánský „voodooman“, zpívající pianista Dr. John. Na Grammy nominovaní Neworleánci Los Hombres Calientes (někdy s nimi bubnuje nejmladší z Marsalisů Jason) jezdí studovat etnické hudební nuance na Kubu, Trinidad nebo Haiti. Své poslední CD nazvali Voodoo Dance.

Na závěr se pokusím ještě vyjmenovat alespoň některé současné význačné představitele New Orleans Drumming. Vedle Johnny Vidacoviche to jsou např.: Herlin Riley (W. Marsalis Lincoln Center Jazz Orchestra), Stanley Jospeh (New Orleans All Stars), Gerald French (Leroy Jones Quintet), Earl Palmer (Fats Domino, Little Richard, Proffessor Longhair), Steve Blaylock (Dr. Michael White's Original New Orleans Jazz Band), Herman Ernest ( Neville Brothers, Dr. John, Etta James), Shanon Powel (Harry Connick jr. Big Band, Leroy Jones Quintet), Jason Marsalis (Marsalis Family Band, Los Hombres Calientes, Jason Marsalis Quintet), Trevor Richards (přesídlil do Evropy, kde hraje s vlastním triem nebo hostuje s různými bandy.)...

Protože New Orleans, jeho muzika, atmosféra i příroda..., fungují pravděpodobně jako nějaká návyková látka, nemohlo to asi dopadnout jinak než že se tam vypravím znovu. Tentokrát jako turista, se Stuttgartským spolkem Musik + Wort e.V., na French Quarter Jazz Festival v dubnu 2005. Tato cesta potrvá 10 dní a mimo French Quarter Festivalu, který bude po 3 dni na 15 podiích ve Francouzské čtvrti, jsou na programu ještě: výlety do Swamps and Bayous v Mississipské deltě, do Garden District, na Old Plantation, Mississippi Cruise s jazzbandem na kolesovém parníku Natchez, Cajun evening at Mulate's, několik Dinner Party s jazzbandem v Palm Court Café nebo Nina's house... Program je tedy bohatý a už se na to těším. Pan Götz Bahman, který to všechno organizuje, mi ještě slíbil místo v letadle vedle Trevora Richardse, který se zájezdu také zúčastní. Prý že jsme oba bubeníci a už se známe z Ascony. Budu mít tedy šanci vytáhnout z Trevora nějaké „rozumy“ třeba o stylu zvaném second-line, jehož hudební specifika mi zatím nejsou úplně jasná. Vím jen z několika krátkých video záběrů, že ti bubeníci při tom dost „vařej“. První den festivalu se také koná od 11.hod v ulicích Francouzské čtvrti second-line parade. Snad si tedy i v tomto udělám jasno.

Takže, jako vždy se loučím slovy "sláva jazzu – nazdar" , a tentokrát ještě dodám "back to the roots"– zpět ke kořenům.