Zpráva o skonu někoho, kdo vám byl z jakýchkoliv důvodů blízký, byť by žil na jiném kontinentě, vždy zabolí.Nejinak je tomu u Raye Charlese, který byl blízký nejen muzikantské obci různého zaměření od blues, jazzu, R&B, country atd, ale i světové posluchačské obci těchto diferencovaných okruhů zájmu.V zásadě lze říci, že Ray Charles byl miláčkem všech a jeho nejen fascinující hlas, ale také instrumentální virtuozita ať již na klavír, altku či hammondky stejnou měrou přispívaly po desítky roků k přílivu stále nových fanoušků a neslábnoucímu zájmu oněch „dříve narozených“.
Sám jsem tohoto génia neslyšel v Praze, nýbrž s jeho big bandem a vokální skupinou Raeletts na jednom z ročníků varšavského Jazz Jamboree, kam v dobách husákovské normalizace nebylo právě snadné se vypravit. Mně se to po několikáté povedlo zásluhou intervence Aleše Bendy. Něco jiného je poslouchat jazzové Velmistry ze zvukových nosičů proti kontaktu pódium – auditorium. To jistě neříkám nic nového, nicméně na váze tohoto konstatování to nic neubírá. Ray Charles byl navíc i skladatelem, a to velmi nápaditým, jeho skladby vždy reflexovaly charisma jeho osobnosti, což bylo lehce identifikovatelné.
Slyšet a vidět Ray Charlese in person bylo srovnatelné s Armstrongovými pražskými koncerty. Ač každý jiného zaměření, oba měli společné gejzíry nápadů i schopnost okamžitě získat publikum na svoji stranu. Porovnáme-li například LP Armstrong Plays W.C.Handy s bluesovou tématikou a Charlesovo album Genius Sings The Blues mají jedno naprosto totožné. Tím je stoprocentní podíl niterného prožitku bez ohledu na to, zda onen kousek hrají či zpívají kdoví po kolikáté. Tak jako velký Satchmo v průběhu své kariéry měl tu čest doprovázet velké zjevy jazzového vokálu – z těch posledních to byly Velma Middleton či Jewel Brown. Ray Charles spolupracoval třebas s Betty Carter či Cleo Laine. Dalším společným, jmenovatelem obou Mistrů byla jejich lidovost. Nebyli to umělci pouze pro vybranou elitu posluchačů, jejich příznivci byli milióny těch bezejmenných, o to věrnějších aficionados.
Nebudu se zde rozepisovat o hlasových kvalitách, ty jsou již dostatečně popsány Igorem Wasserbergerem v supraphonské Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby. Ray Charles byl géniem v pravém slova smyslu. Stopy bluesových pionýrů typu Lowell Fulsona či T-Bone Walkera jsou na Charlesově hlasu pregnantně znát, vždyť to byly jeho vzory. On je ovšem zdokonalil a takříkajíc vyšlechtil a přetvořil k obrazu svému. A to bylo znát i na jeho komerčnější produkci, nezapřel, kde jsou jeho kořeny. Ty vždy tkvěly v gospelech a blues. Poslechnětě si některé z jeho četných alb. Ray byl pro mě totéž co Satchmo: One and only !
