V době od 18.11 do 20.11.2005 se Královské město Slaný opět stalo hlavním městem jazzu. Řadová číslovka použitá v titulku opravdu nelže, jak ten čas letí, a příští rok bude sláva ještě větší, od vzniku tohoto jedinečného jazzového zápolení uběhne neuvěřitelných 40 roků. Nechci bilancovat oněch 39 ročníků, k tomu bude větší příležitost až za rok. Ve Slaném existují lidé, kteří absolvovali všechny ročníky SJD, já u toho byl pouze 25x, ale zato bez přerušení. Jak tedy začít? Od samého začátku.

PÁTEK

Jak již tedy víme, 39.SJD se konaly od pátku do neděle třetí listopadový víkend a oba hlavní večerní programy jsou již druhý rok posazeny do svého nejpřirozenějšího prostředí, do přísálí a sálu Grand hotelu, přesněji řečeno Městského centra Grand. Toto centrum je rekonstruováno a snese evropské měřítko. Tentokrát se posluchači sešli ve větším počtu v pátek než v sobotu, také naši němečtí přátelé, které jsme vídávali od poloviny 70.let minulého století přijeli, zúčastnila se i velká skupina Němců z Osterode, která o sobě dávala vědět. Poláci se dosud nevrátili. Bylo také dobré dostavit se do Grandu o něco dříve a v přísálí si poslechnout Happy Big Band Kladno (pátek) a H – H Blues (sobota), ale předtím bylo nutné provést vítězný boj o místa v hlavním sále, čím blíže k pódiu, tím lépe.

Pár minut po 19 hodině se na pódiu objevil Aleš Benda, ten který nás festivalem provází již od 8.ročníku. Přivítal představitele Města Slaného, poděkoval sponzorům a všechny je přečetl. Na závěr připomněl přínos prvního muže slánské radnice, pana Ivo Rubika, jehož stůl s rezervací poblíž pódia byl ještě neobsazený a představil první band.

Decimet Vladimíra Trska

Stardust; Easy Money; Creole Love Call; Take The „A“ Train; Moonglow; Sig Ep; Co bylo, bylo; Poslední hosté; It Don ´t Mean A Thing

Decimet, jak známo, založil legendární slánský hudebník Vladimít „Pulpe“ Trsek. O tomto muži, který již delší dobu není mezi námi, se při každé příležitosti SJD, vyprávějí neuvěřitelné historky, obyčejně doprovázené salvami smíchu. A právě před 20 lety, v roce 1985 hrál Láďa se svým bandem na SJD naposledy, myslím, že v následujícím roce orchestr zanikl.Zdálo se, že Trskovy aranžmá z oněch let již nikdy nezazní, ale to by ve Slaném nesměl existovat jiný muž – pianista Jiří Vohralík. V původním Decimetu sice nikdy nehrál, ale v polovině 60.let hrál s Láďou ve String Triu (Pulpe – g, Jiří Vohralík – p, Tomáš Hanuš – b). Pulpe byl vůbec muž všeobecně nadaný, profesor výtvarné výchovy a učitel matematiky, deskriptivy a geometrie, sám si vyrobil snímač na kytaru, zatímco mu jeho tchán na koleně sestrojil lampový zesilovač, kterému členové tria říkali „včelí úl“. Dle svědectví Tomáše Hanuše podniklo trio v polovině 60.let týdenní turné po někdejším NDR (Jena, Eisenach), kde se soubor při přejezdu hranic dostal do potíží. Celníci totiž zjistili, že „včelí úl“ nemá výrobní číslo a že tudíž nebyl uvedený v celním prohlášení, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Ale zpět k panu Vohralíkovi, který žil dlouhé roky v emigraci a po roce 1989 se do své staré vlasti natrvalo vrátil. Poprvé jsem se s ním setkal před dvěma roky na 37.SJD v Hejtmanském Dvoře. Ale ještě předtím skrze dopis, který mi napsal dříve. Stalo se toto: když jsem před čtyřmi lety popisoval 35.SJD, tak jsem se v rámci půlkulatin zabýval historií jazz Clubu Slaný (Zpravodaj 111) a vzpomenul jsem všechny významné organizátory – od nebožtíka Jirky Plašila, přes Jiřího Nováka až po dnešního šéfa klubu Jardu Čečrdle. Nevzpomenul jsem však muže, který uvedl jazzový klub do života – Láďu Trska. Tehdy mě na toto opomenutí Jirka Vohralík upozornil a já slíbil nápravu ve své další recenzi, což je právě teď. Tak tedy: Pulpe byl muž, který patřil mezi velikány – zakladatele mj. také proto, že uvedl v život několik orchestrů, postavených na hudebních dovednostech místních hudebníků, které pak dovedl prezentovat před domácím a tuzemským publikem a dokonce i v zahraničí.

Soudobý Decimet hraje i nadále ve švédském obsazení a je sestavený především ze slánských hudebníků plus zpěvačka Anička Šittová. Kapelník určitě musel sáhnout do původních Pulpeho aranžmá, nemaje k dispozici trombónovou sekci a upravit vnitřní hlasy tak, aby bylo možné zahrát ony basieovky a ellingtonovky, které orchestr předvedl. Nejoblíbenější Trskovou písní prý byla Creole Love Call, to svědčí o tom, že měl dobrý vkus. Tato skladba byla zahrána poprvé 26.října 1927 ve studiu Victor v NY, kde byl hlas zpěvačky Adelaidy Hallové poprvé v historii jazzu použit jako součást nástrojové sekce. Pulpe ale dělal svoji verzi podle mladší předlohy. Decimet předvedl sympatický výkon. Na závěr jsme slyšeli dvě Vohralíkovy písně, v jedné (Co bylo, bylo) nám sdělil, že ani v odloučení nezapomněl na své slánské kořeny, interpretoval ji pianista Vladimír Pecka, jediný hráč z původního Trskova Decimetu, v kterém hrával na bicí nástroje.

František Kop Quartet

Africa Blues; Kamasutra Samba; Circles; Mali; Message Part 1 a 2; Sleepwalking Girl

Františka Kopa známe ve Slaném dobře, slyšeli jsme ho mnohokrát, třeba právě před 16 lety s Naimou (to byl band!), také to bylo v pátek, kdy se studenti v Praze rozhodli stávkovat a vyšli do ulic a zahájili tak demokratizační proces končící odstoupením KSČ. Kvarteto hraje převážně vlastní tvorbu (Kop, Malásek) plus jazzové standardy, v kterých je Franta mistr a to jak na tenorový, tak i sopránový saxofon. Jejich hudební projev směřuje do směsice funky, blues, latin jazzu a možná i free projevu. Přesto jsem od Kopa čekal více: nemůžu se ubránit dojmu, že kvarteto je rozděleno na dvě poloviny. Zatímco na straně Kopa a bubeníka Pavla Zbořila (velmi citlivý hráč, ne nadarmo si ho zve na všechna natáčení pianista Jiří Růžička) je všechno v pořádku, tak na druhé straně byl Petr Malásek na piano málo invenční a nápaditý, basista Martin Lehký by měl zase více ctít lehkou a těžkou dobu. Jak jsem uvedl, ve Slaném jsem už slyšel lepšího Kopa.

Jiří Urbánek Band a Dana Vrchovská

Night In Tunisia; Home Cookin´; Senor Blues; Johnny Print; The Man I Love; Dear Ella; Air Mail Special; Autumn Leaves; Sister Sadie

Když se na pódiu objevili chlapi z Moravy a Dana Vrchovská bylo jasné, že to rozbalí. Při pohledu na tituly písní, které Dana zazpívala, se nemůžeme ubránit dojmu, že tento band našel zalíbení v tvorbě Horace Silvera. A není divu, vždyť Silver napsal snad nejkrásnější jazzové standardy.Už první Gillespieho Night In Tunisia byla Urbánkem hezky zaranžovaná, bohužel ji znehodnotily špatně nastavené mikrofony. Závada však byla odstraněna a teprve nyní vše nádherně šlapalo. Při Gershwinově The Man I Love z roku 1924 se Dana přiznala, jak ji ráda zpívá (a zpívá ji znamenitě), jako by věděla, že tato jediná ze 700 Gershwinových písní dosahuje mimořádné úrovně. Další písní byla dvanáctka a pak Dear Ella Kennyho Burrella v češtině za doprovodu pian. Po ní další fastovka Air Mail Special z repertoáru Goodmanova kvarteta či big bandu a znovu balada – Cosmova Autumn Leaves zpívaná ve francoužštině s nádherným special chorusem basy a klarinetu. Ostatně Strakův klarinet místy připomínal Eddie Danielse. Na závěr možná nejslavnější Silverova kompozice Sister Sadie, se kterou soubor ve Slaném před lety také končil. Tehdy aranžmá více připomínalo verzi Grusina, dnes jsme slyšeli přepracovanou verzi, která však ve stylu Grusina opět končila. Nakonec několik slov k panu kapelníkovi: Na piano hraje tak jako na basu, dokonale, citlivě, přísně usazen ve stylu. Spolu s bandem a s Danou Vrchovskou předvedli strhující výkon a obecenstvo to dovedlo náramně ocenit.

Smokin´ Joe Kubek Band (USA)

Bluesman Joe Kubek byl logickým vyústěním pátečního večera, jako hvězda z kolébky jazzu nuám přijel zahrát žhavý kytarista současné bluesové scény. Jak praví programový bulletin, Kubek na scéně vybuchuje v planoucím blues rockovém stylu, který je založen na kytarových tradicích státu Texas. V obsazení s dalším kytaristou Bnoisem Kingem, baskytarou a bicími to v Grandu rozpálili, že už při první písni si asi 15% publika vjkládalo vatu do uší, mezi nimi i moje žena. Zněly bluesy všech velikostí, druhů a modifikací. Hráli dlouho, nádherně, s neobyčejnou silou v hutném mayallovském stylu, jakoby hráli naposledy v životě. Názvy svých skladeb nesdělovali, proto nemohu sloužit. Posluchačům se jistě musely při cestě domů v myslích dlouho ozývat kytarové riffy, které používali.

SOBOTA

Swing Band Ferdinanda Havlíka a Eva Emingerová

Good Bye; Tuxedo Junction; Don´t Be That Way; Sentimental Journey; Dream; What A Little Moonlight Can Do; The Man I Love; Kdo šetří má za tři; Sugar Blues; A Tisket, A Tasket; Tiše padá sníh; One O´Clock Jump; Begin The Begin; Continental; Stardust; Never Say Again, Again; Má láska je jazz; Včera večer poštou ranní; Paper Moon; Good Bye; Sing Sing, Sing; In The Mood

Divadlo bohužel nebylo naplněno až po střechu, jako by publikum vytušilo, že bandleader Havlík nebude přítomen. Co se stalo? Nachladil se a dostal astmatický záchvat. Jeho náhrada však byla dokonalá: první klarinetista České filharmonie Tomáš Kopáček, zatím co jeho otec Jaroslav Kopáček seděl na první saxofonové židli. Zase ona vzpomínka na stejný den před 16 lety. Stejný Havlík ve stejném divadle nám tehdy sdělil zprávu o událostech na Národní třídě a že den předtím 18.listopadu 1989 předávání moci započalo.

Ale zpět do roku 2005. Havlík jak známo je okouzlen hrou a tvorbou Bennyho Goodmana, proto jsou to především goodmanovky, které tvoří základ repertoáru jeho orchestru. Swing Band vznikl v roce 1977 a vedle zmíněných goodmanovek hraje také úspěšné kompozice jiných velkých orchestrů jazzové historie spolu s českou tvorbou. Hrát sóla v jeho orchestru dokáže každý hudebník, líbil se nám Jirka Hlava na trumpetu, Macák, Kudrman na saxofony a jiní, pianista Dvořák, Zelenka, Žižka, Kopáček. Eva Emingerová v písni Dream zpívala „že každý si může snít o čem chce“, slánské publikum určitě potěšila písničkou jejich rodáka Kamila Běhounka (Tiše padá sníh), zatím co bubeník Vladimír Žižka (ročník 1927), ten kterému bude za dva roky 80, se vyřádil ve slavné kompozici neméně slavného zpěváka Louis Primy nazvané Sing, Sing, Sing. Havlík bez Havlíka měl velký úspěch, tak jako tomu bylo právě před 16 lety, svědčily o tom dva přídavky.

Vít Švec Trio

Evening Prelude; Follow The Whales; Smoke Gets In Your Eyes; Information No.5, 6, 7; Mambo Inner

H – H Blues v přísálí Městského centra Grand pomalu končí, doznívají poslední chorusy bluesové struktury, v sále je připraveno pódium. Aleš Benda vítá posluchače, znovu děkuje celé řadě sponzorů, vítá starostu Rubika, který bude absolvovat sobotu od samého začátku. Kompozice, které zazněly v podání tria Víta Švece pocházejí z alba Keporkak z roku 2004. Hra tria je neobyčejně vyvážená, basa čitelná, timing takřka dokonalý, bubeník citlivý a pak pianista Matěj Benko z Prešova klasicky vybavený, vypěstěný úhoz, práce s pedály, artikulace i ve fastu. Okamžitě zklidnili publikum, všechno je proaranžováno, vše se zdá být domluvené, hrané přesně tak jako tomu bylo včera, předevčírem, ale přesto: je-li Benko ve svých 24, 25 letech už takto technicky vybavený, jak bude hrát za takových 10 až 15 roků? Nezíská za tu dobu pověst hráče, který není schopen se odvázat, který málo swinguje, jsa svázán onou skvostnou artikulační technikou? Schopnost strhující improvizace je základní charakteristický rys jazzové hudby. Benko zajisté improvizovat dovede, ale kéž by měl více odvahy se odvázat, aby nezískal pověst českého Gonzala Rubalcaby, vedle kterého se i takový Chick Corea jeví jako průměrný pianista, a přesto nemá Rubalcaba pověst velkého jazzmana. Benko by měl vědět, kdy to má „osolit“ – řečeno muzikantskou mluvou. Hra tria Víta Švece byla uměleckým vrcholem 39.SJD.

Roman Pokorný Quartet & Robert Metrega

Again Together; Between; The Red Woman; Bluesology; Grand Groof; Friday´s Mood; Between Two People

Kytarista Roman Pokorný se intenzivně začal objevovat na hudebních pódiích tak před 10 lety. Má vítězný a neodolatelný úsměv, na pódiu je s ním legrace. Jeho žena má opravdu červené vlasy (viz titul třetí písničky) a musí být i velice oddanou ženou, protože v předposlední skladbě mu na pódium přinesla sklenici piva. Hned první píseň Again Together pocházející z posledního alba Two Faces hraná ve fastu dávala tušit dobré rozpoložení kapely. Sóla na baryton saxofon (Robert Metrega) jsou dnes poměrně vzácná, tak to jsme si užili. Musím také připomenout, že za nemocného bubeník Tomáše Hobzeka zaskakoval Martin Šulc a také, že Roman, jako tradičně vyprávěl na pódiu anekdoty a vůbec že je zajímavý skladatel. Roman patří mezi naší kytarovou špičku.

Jeff Siegel Quartet (USA)

Magical Spaces; Call Still; Threads; Lenny Twilight; Remembering Shirley Horn

Jak praví informační bulletin, s bubeníkem Jeff „Siege“ Siegelem jsme se měli možnost setkat ve Slaném už vloni v kapele New York Trio Project. Je to velmi sympatický muž, který je podle magazínu Jazz World „brilantní, energický s neobyčejnými nápady“. Je také vzdělaný, získal akademickou hodnost, studoval jazzové piano, což se později hodilo při komponování. Basista Dalton Boller zvládá všechny nástrahy nástroje, avšak úplnou zvláštností kvarteta je přítomnost dvou žen: Erica Lindsay na tenorový saxofon a klavíristka Francesca Tanksley. Všichni čtyři mají své vlastní skupiny. Jestliže Jeff ve Zpravodaji 130 v rozhovoru z pera Jana Čečrdle říká, že by byl rád, kdyby si posluchači našli cestu do Grandu a poslechli si skvělé muzikanty z jeho skupiny, tak to určitě myslel upřímně. No a jak to dopadlo?

Nerad to říkám, ale trochu nás jejich vystoupení zklamalo. Ještě, že jsem si koupil jejich CD Magicaln Spaces z roku 2005 a takto mohl srovnat jejich hru ve Slaném a na CD. Siegel doplatil na špatnou práci zvukařů: basa hrozná, jen nějaké pleskání, bicí silné, posluchači si dlouho na zvuk kvarteta nemohli zvyknout, zatímco se z CD odvíjí nádherná muzika, lehoučká basička, skoro 80 minut hudby. Erica hraje na saxofon neuvěřitelným způsobem, je žena, ale její tón je „male“, ne „famale. Francesca opravdu někdy připomíná McCoy Tynera, přál bych jí, aby se z tohoto vlivu dokázala oprostit. Škoda, že jsme nemohli slyšet všechny ty jemné nuance, které vycházely z korpusu saxofonu v poslední skladbě věnované zpěvačce a pianistce Shirley Horn, která nedávno zemřela ve věku 71 let. Naštěstí je zde CD, které jsme si mohli koupit za 300 Kč. Ti, kdo tak učinili, koupili dobře. No, co se dá dělat.

Západo Čechův Big Band

Znělka; Two O´Clock Jump; Night And Day; All Of Me; How High Is The Moon; Somebody Loves Me; Computer; Stardust; Ray Anthony Boogie; The Man I Love; Georgia On My Mind; Paper Moon; Every Day I Have The Blues; In The Mood

A dostavil se čas pro vystoupení posledního orchestru, jak bývá ve Slaném dobrým zvykem, bývá to big band. Ten letošní vznikl na jaře 1999 v Klatovech, je to 22 tamějších hudebníků pod uměleckým vedením Svatopluka Čecha a zpěvačka Věra Křížková. Svatopluk Čech, jak známo, seděl v saxofonové sekci televizního big bandu a jak jde život, stalo se, že dnes učí na Konzervatoři ve Vídni a do své staré vklasti často dojíždí. Příprava pódia pro tento band trvala dlouho. Mohutný orchestr zněl mohutně, sóla obstarával pan kapelník na tenorový saxofon, zpěvačka Věra Křížková zazpívala pět písní. Byla to taková veselá muzika, jak řekl jeden můj dobrý přítel.

NEDĚLE

Irena Budweiserová & Fade In

Are You Ready To Jerusalem; Čekám; Jdi a řekni to těm horám; Kde zůstal?; Jezabel; Daniel; Někdy si připadám jako sirotek; Eliášova skála; Blues; Spirituál; I´ve Trouble In My Mind; Everybody Asks; Uspávanka; Deep River; Walking And Singing The Blues

Naplněná kaple městského muzea se dočkala, i když doprovodná skupina Fade In (dvě kytary a basa) byla oslabena o kytaru Mirka Linky, který se kvůli sněhu na silnicích do Slaného nedostal. Ale zbylí dva, Jaroslav Šindler a basista Vítek Fiala si lehce poradili. Irena, lady s červenými vlásky a hlasem, o kterém Aleš Banda řekl, že pod ním tají ledovce, sice trochu musela upravit repertoár, ale při šíři písní, které zpívá, to moc neznamenalo.

Hezké byly „lyrics“, slova, text o krásné dívce Jezabel od pana Zvěřiny (rozumí se textaře), kde se zpívá o krásné, hrdé a bezbožné ženě, jak o ní praví Starý zákon. V Indiánské modlitbě (text Jindra Nečasová) zase zpívala o tom, že hledá sílu, aby zvítězila nad největším nepřítelem, kterým je sama sobě. V Blues nám řekla, jak a kdy je nutné odejít v pravý čas ať ze vztahu partnerského, ze sféry společenské či politické. V textu Dušana Vančury se přiznala, že když se ptá sama sebe, jaké je, že si odpovídá, že všelijaká. Uspávanka Barbory Ježkové byla zase hezká poezie, však také Irena ze Slaného hned odjížděla do Přerova na večer poezie. Obecenstvo v kapli bylo naprosto skvělé a když se při děkovačce objevil u mikrofonu Aleš Benda, bylo zřejmé, že 39. SJD jsou minulostí a my jejich účastníci jsme se následně rozjeli do svých koutů naší vlasti. Na shledanou za rok!

Josef Mahdal