Čtyřicet let v životě člověka je už poměrně dost dlouhá doba a není jistě nepatřičné trochu i oslavovat. V historii jazzových festivalů to je ale bomba, protože nevím, který jiný jazzový festival kromě Slánských jazzových dnů (SJD) se u nás může pochlubit takovým vysokým pořadovým číslem. Na úvod tedy trochu oslavné glorioly partě kolem Jaroslava Čečrdle, jeho rodiny a celého Jazz Clubu Slaný. Klobouk dolů, před těmi všemi bezejmennými, bez kterých by se žádný ročník neuskutečnil. Nelze nevzpomenout ani těch, kteří byli u zrodu prvního ročníku. Byli to především Vláďa Trsek, Tomáš Hanuš, Jiří Růžička a podle informací z klubu ten který všechno vymyslel a měl zpočátku na starosti celou organizaci festivalu, Jiří Plašil. Později se k nim přidali i další přátelé, včetně dlouholetého předsedy Jiřího Nováka.

Vraťme se ale k jubilejním 40. SJD. Všechno propuklo v pátek 17.listopadu v krásném prostředí Městského centra Grand. A začátek byl hodně ostrý, přestože nastoupili mladíci. Kapela Ondřej Pivec Organic Quartet vznikla teprve v roce 2005 a přesto už začíná sbírat ocenění. Tím prvním bylo „Talent roku“ na soutěži v rámci Philips International Jazz Festivalu 2005 a sám kapelník Ondra Pivec dostal ocenění jako „Sólista roku“. Kapela se ve Slaném představila v sestavě: Jakub Doležal sax, Libor Šmoldas kytara, Tomáš Hobzek bicí a Ondřej Pivec hammondky. Zahráli především svůj vlastní repertoár, který je inspirován hudbou takových jmen, jako je např. Kurt Rosenwinkel, Brad Mehldau, Wayne Shorter, Joshua Redman. Jejich hudba je přesvědčivá, má spoustu moderních prvků, a přesto je i posluchačsky velice přitažlivá, a to nejen pro jejich zvukový obraz, i když se u nás hammondkám skoro nikdo nevěnuje. Jedinou připomínku by možná zasloužilo úvodní slovo kapelníka k hraným skladbám, protože to, co lze slyšet z úst dvaadvacetiletého muzikanta je přeci jen přijímáno jinak, než z úst zkušeného jazzmana.

Ithamara Koorax & Peter Schärli Trio byl další nářez pátečního večera. Trumpetistu Petera Schärli jsme měli možnost slyšet na SJD s trombonistou Glennem Ferrisem (SJD 2002) a jejich tehdejší vystoupení mne nadchlo. Letos trombon chyběl, zato trio doprovázelo vynikající zpěvačku Ithamaru Koorax, která patří k nejvýznamnějším postavám současného brazilského jazzu. Jejich vystoupení se neslo v duchu latinskoamerické hudby a zpěvačka přesvědčila, že v repertoáru, který zazněl, se cítí jako doma. Zpívala s obrovskou lehkostí, feelingem, a přesto její výkon nepostrádal obrovský drive. Doprovodné trio nebylo jen nutným doplňkem, ale zcela funkčním a rovnocenným partnerem. Bylo vidět, že hrají muziku, která je pečlivě připravená a nastudovaná. Takových trumpetistů, jako je Schärli, u nás moc není a klobouk dolů i před jeho spoluhráči. Kromě zpěvačky a trumpetisty to byli ještě Markus Stadler na kytaru a přesný, spolehlivý Thomas Dürst na basu.

Mezinárodní soubor Alvik je zase parta z trochu jiného soudku. Používají při vystoupení moderní techniku, sampler a programming, které obsluhuje bubeník Mishan. Audun hraje klávesy, Petr Tichý bass a Bharata Rajnošek dechové nástroje: neobvykle střídá saxofony, flétnu, trumpetu a trombon (na ten na SJD nehrál). Hráli muziku z oblasti lounge music, abstraktního hiphopu přes broken beat až po drum´n´ bass. Je to muzika mladá, svěží a kromě uvedených muzikantů se spolu s nimi představila i zpěvačka Anya. Aranžmá jejich skladeb jsou pečlivě připravená a promyšlená a zpěvaččin hlas je zcela zakomponován do celé kapely. Za pozornost stálo všimnout si Bharaty Rajnoška, kterého mnozí posluchači obdivovali už kdysi dávno na JGT v Hradci Králové, když na lodi zakotvené na Labi hrál se svou partou „obyčejný“ mainstream, ale tak, že už tenkrát nebylo možné jeho tenorsaxofon přeslechnout. Dneska je už tento hráč dál, jeho vývoj je zcela markantní, a to nejen neobvyklým střídáním saxofonu a trumpety.

Závěr pátečního večera obstaral první z big bandů, které letos na SJD hrály. Představil se Czech Big Company . Je to klasická velká kapela a její členové se rekrutují z působení v nejrůznějších kapelách a seskupeních domácí hudební scény. Šéfem kapely je Miroslav Surka a kapela hraje velice efektní aranžmá, např. ústřední melodii z filmu Rocky (známe i z podání Maynarda Fergusona), která jsou umocněna vysokým rejstříkem kapelníkovy trumpety, zvláště pak v závěru skladeb. Přes poměrně nízký průměrný věk členů souboru se jedná o vyhrané „hřmící“ stádo, a to doslova. Trochu větší dynamika by tomuto souboru jistě neuškodila. Také jsem litoval pana kapelníka, který pro zvýraznění image hraje v koženém klobouku, což v zcela zadýchaném sále a jeho exponovaných trumpetových partech byl pro něho opravdu nápor.

Sobotní odpoledne v Městském divadle bylo zcela ve znamení velkých kapel. Nejprve se představil téměř „domácí“ Happy Big Band Kladno a po nich nastoupil Bohemia Big Band posílený tentokrát o Sparrow´s Quartet a zpěváky Andrew Lee Davisona a Barboru Řeháčkovou . Hráli pouze skladby z opery Porgy and Bess George Gershwina. Kladenská kapela zahrála standardní skladby swingové éry. Šéfem je Antonín Keller. Jejich výkon působil vedle ostřílených profíků zcela přesvědčivě. Přestože kapela vznikla z původně školního orchestru, její výkon nepostrádal dynamiku a celé vystoupení bylo prošpikováno několika velice zdařilými sóly jednotlivých hráčů.

Profíci z Bohemia Bandu s kapelníkem Bohuslavem Volfem přijeli tentokrát v nejsilnější sestavě a jejich vystoupení tvořilo jeden ucelený blok z Gershwinovy Porgy and Bess. Autorem velice povedených aranžmá byl kontrabasista Vít Fiala, který uvedené smyčcové kvarteto umně začlenil do big bandu, takže to nebyl jen náhodný či efektní slepenec, ale kompaktní a účelný celek. Sólové party předvedl americký zpěvák Lee Andrew Davison a naše talentovaná Barbora Řeháčková. Nutno konstatovat, že oba velmi dobře. Je vždycky ošidné uvádět notoricky známé skladby. V  tomto případě tomu tak bylo a přímo se nabízela nejrůznější možná srovnání, ale to, co jsme slyšeli, bylo na úrovni a zpěváci, smyčcové kvarteto i kapela sklidili zasloužený potlesk zcela naplněného divadla.

Sobotní večer začal, alespoň pro mne, absolutní bombou a vrcholem festivalu. Už při přečtení programu jsem nevěřícně kroutil hlavou, cože bude herec Jaroslav Dušek dělat na SJD a to ještě ve spojení s takovým esem, jako je světově proslulý kontrabasista Miroslav Vitouš . Měl jsem pochybnosti a musím přiznat, že jsem se ve svých úvahách hluboce mýlil. Bylo mi známo, že Dušek a jeho parta má v Praze soubor, který hraje improvizované divadlo. Improvizované divadelní představení ve mně vzbuzovalo určitou nedůvěru. Jak to bude na SJD, jsem si nedovedl dost dobře představit, protože podobné spojení jsem dosud na vlastní uši nikde neabsolvoval. Byl jsem překvapen a nutno říci, že velice mile, protože to, co spolu oba pánové předvedli, bylo něco nečekaného, na vysoce profesionální úrovni z obou stran. Mluvit o Vitoušově muzice asi nemusím, protože to je těžký kalibr světového formátu a jeho sólová vystoupení jsme mohli slyšet v Praze, Hradci Králové i jinde doma i v zahraničí nebo jen na satelitu. Dušek improvizoval slovně takovým způsobem, že se celý sál velice živě bavil, mělo to smysl, humor byl inteligentní a intelektuální, bylo to o něčem, byla to legrace na nejvyšší úrovni a ještě to oba předváděli s takovou lehkostí a šarmem, že Dušek musel přítomné diváky přesvědčovat o tom, že představení není skutečně předem připravené, např. tím, že požádal o jakýkoliv námět z publika, což se stalo. Jeho slovní asociace jsou tak perfektní a chytré. Dovede se lehce a nenásilně dostat tam, kam chce a kam potřebuje, a to i třeba ve verších. Píšu sice jen o Duškovi herci, ale Vitouš tam samozřejmě nebyl jen jako vata, ale zcela svébytná a osobitá hráčská individualita. Vytvořili spolu vlastně improvizovaný melodram a ještě se tím oba stačili i bavit.

Po tak silném emocionálním zážitku chvilku trvalo, než zcela zaplněný sál Grandu opět „přehodil výhybku“ do normálu a pokračovalo se v muzice. Nastoupila zpěvačka Eva Emingerová Quartet s Peterem Binderem na kytaru. Hned na začátku bych řekl, že jejich vystoupení si nijak nezadalo se zpěvačkami, které Emingerovou na SJD předcházely. Zpívala s obrovským feelingem a drivem, a když se k tomu ještě přidá velice příjemný hlas a krásný vzhled, co víc si posluchač může přát. Nepřehlédnutelnou posilou byl slovenský kytarista Peter Binder, kterého by v kapele asi chtěl mít nejeden kapelník a zdatně mu sekundoval Jakub Zommer na piano, Jan Greifoner na basu a Branko Križek na bicí.

Vystoupení Swing Quintetu bylo mimo jiné velice kvitováno ze strany německých přátel slánského klubu, kteří téměř pravidelně na SJD jezdí. Vzhledem k tomu, že se změnilo obsazení z kvarteta na kvinteto a za vibrafon nastoupil skvělý Radek Krampl, jejich vystoupení bylo hotový relax, bezproblémová, ale profesionálně perfektně zahraná swingová muzika s řadou efektních sól. Velkou zásluhu na skvělém vystoupení měl nejen bubeník Ivan Dominák, ale i pianista Milan Dvořák, Ondřej Šajnochr na kontrabas a vynikající sóla na klarinet a saxofon předváděl Jiří Kudrman. V současnosti, při absenci Ferdinanda Havlíka, není u nás lepší swingový chórusový hráč na klarinet a saxofon, než je on. Mnozí jazzoví fajnšmekři sice nad touto muzikou ohrnují nos, je pro ně už stará, ale v muzice platí jen jediné: muzika je buď dobrá nebo špatná, jiná neexistuje. V tomto případě vynikající.

Tečku za hlavními koncerty jubilejních 40. SJD udělal Pražský Big Band Milana Svobody Ten se věnuje výhradně interpretaci vlastních kompozic, které jsou postaveny i na vynikajících sólech jednotlivců. Stejně tomu bylo i zde. Ze všech velkých kapel, které letos posluchači měli možnost slyšet, to byla jasná jednička. Orchestr oplývá jednak vynikajícími hráči, skvělými improvizátory a navíc Svobodova muzika jim je zcela vlastní. To bylo z jejich výkonu cítit na sto honů. A když k tomu přidáme neopakovatelné dirigování pana kapelníka, který doslova hecoval kapelu, i jejich nádhernou dynamickou škálu, tak lepší tečku si snad ani pořadatelé nemohli vymyslet.

Nedílnou součástí SJD je už po mnoho let i moderátor Aleš Benda, který, podle zlých jazyků, má už na nejnižší části zad vytetované inventární číslo slánského Jazz Clubu. Benda by ve své profesi moderátora asi těžko hledal rovnocenného protivníka. Ví, o čem mluví, samozřejmě spatra, řekne vše podstatné pro posluchače, a má to i humor a posluchačům občas propašuje spoustou nenásilných poučení o jazzu, protože o něm taky ledacos ví.

Takže suma sumárum, bylo to skvělé, pořadatelům poděkujme, popřejme mnoho vytrvalosti a doslova „zabejčenosti“ do další čtyřicítky, protože v dnešní době dělat takovýto festival na amatérské bázi je přece jen na Nobelovu cenu.

Stanislav Novotný

Závěr jazzových dnů se již tradičně odehrával v neděli dopoledne v barokní kapli muzea, kde přítomné, včetně pořadatelů, překvapila svým skvělým výkonem vokální skupina Voxtet. Sexteto složené ze čtyř mládenců a dvou dívek pod vedením Martina Mikeše zazpívalo á cappella skladby od velkoorchestrálky Splanky, přes vyhlášené vokální číslo Fever až k Jaroslavu Ježkovi. Repertoár tvořily především skladby známé z podání světových vokálních skupin, jako jsou pro Voxtet jistě ne nedostižné vzory: Take 6, New York Voices, Swingle Singers, Singers Unlimited, Manhattan Transfer a další. Vyslechli jsme ale i vokální transkripce muzikálových, lidových, gospelových a populárních písní. Voxtet se rozloučil v přídavku skladbou Bobby McFerrina Don´t Worry Be Happy.

Kromě čtyř hlavních koncertů byly hojně navštívené i oba popůlnoční jam sessions, které se konaly v restauraci Grand. V pátek vystoupilo skvělé folk bluesové duo Tone Down, které tvoří zpěvačka Hanka Dundrová s kytaristou Vladimírem Orlovským. Po nich přišel na řadu Domino Blues Band, soubor, který vede enfant terrible mostecké bluesové scény Petr Karkoška. Svižná blues posluchače nejen potěšila, ale mnoho z nich donutila i k tanci. Končilo se ve 4 hodiny ráno. A situace nebyla jiná ani v sobotu, kdy přítomné, včetně moderátora Aleše Bendy, roztančila kapela jiného hudebního žánru, a to pražský Dixieland Messengers pod vedením trombonisty Václava Fialy. Nás Slaňáky samozřejmě těší, že člen kapely je místní klarinetista Mirek Fidler. Ostatně slánští muzikanti byli zastoupeni i v dalších kapelách – s Czech Big Company hrál trumpetu Ladislav Císař, v Happy Big Bandu hrají hned tři mladí místní saxofonisté a spolu s tímto bandem vystoupil v závěrečném Švestkovém kompotu happeningový „šraml" pod vedením Rudolfa Hyšky rovněž složený ze Slaňáků.

Velmi příznivé odezvě se těšila také fotovýstava připomínající uplynulé ročníky SJD, která byla po dobu konání festivalu nainstalována v přísálí Městského centra Grand. Po létech jsme tak měli možnost shlédnout fotografie z prvních ročníků SJD, které se konaly v bývalém „armáďáku" na náměstí. Dvanáct výstavních panelů s fotografiemi a programem jednotlivých ročníků tak připomnělo tradici, na které se skutečně dobře staví.

J.Čečrdle