Gonzalo Rubalcaba
Ačkoliv je Kanada od malé komunistické Kuby oddělena geograficky územní rozlehlostí a ohromnými vzdálenostmi Spojených států, vítá jakoukoli příležitost setkat se s hudbou tohoto malého národa z Karibiku. USA, které určité diplomatické a obchodní vztahy s Kubou udržují, samozřejmě také. V poslední době se vůdčí kubánští jazzoví poslové stále častěji objevují právě v Kanadě, aby zde utvořili jakousi základnu pro účast na festivalech, workshopech, na nahrávacích sessionech a pracovních příležitostí v amerických klubech, navzdory politickému impasse mezi Washingtonem a Havanou. Důsledky tohoto prolínání kultur vítá především publikum a to jak kanadské, tak ve Státech. Posluchači jsou tak vystaveni účinkům afro- kubánských rytmů nejzářivějších jazzových hvězd, jejich "hard" jazzu v duchu těch nejlepších kubánských tradic.

Přes všechny tyto úspěchy zůstává Gonzalo na americkém kontinentě poměrně neznámý. Proč je tomu tak? Protože evokuje svým nepodbízivým hudebním projevem, že jako Kubánec vysoko převyšuje očekávání, která byla do něho v polovině BO.let vkládána? Gonzalo Rubalcaba se narodil v rodině zavedených hudebních profesionálů čtyři roky po té, kdy se Fidel Castro stal nejmocnějším mužem ostrova. Jak jeho děda Jacobo, tak otec Guillermo dosáhli ve hře na klavír virtuozity a ve své vlasti pozici umělců nejvyšší kvality. Podobně jako oni, tak i mladý Gonzalo studoval klasickou hudbu na havanské Amadeo Roldan Conservatory. Už tam sestavil svůj první band, který se jmenoval Proyecto a ve kterém hrál na keyboards módní elektrickou fúzi kubánských rytmů s jazzovou ingrediencí. Byl to však až Dizzy Gillespie , který uprostřed vzpomínaných let na jazzovém festivalu v Havaně objevil tento zázrak. Úspěch na festivalu měl za následek alba téměř mistrovská: Diz a také Inner Voyage na Blue Note a později se k nim přidalo album Giraldilla a německém labelu Messidor.Tato alba demonstrovala uměleckou vymezenost, vytříbenost stylu se záměrem vyhnout se konvenčním zvyklostem moderního jazzu a latinské hudby.

Opravdu se zdá a hned další album na Blue Note Antiguo potvrzuje, že je Rubalcaba schopen vytvořit nový mezinárodní hudební jazyk. On sám v nedávném interview říká: "Jazzová hudba by měla postihnout a působit stejným dílem na Němce, Kubánce, Asiaty nebo Američany. V rozvíjejícím se světě, do kterého patří jak Latinská Amerika, tak Afrika, by tento hudební pokrok mohl být zmařen územními limity. Avšak z hlediska historického vývoje, ve kterém se obě etnika nalézají, tedy i já, budou schopny vytvářet umění daleko univerzálnějšího charakteru. Intenzita těchto tradic může být uchována, zatímco ve stejném čase mohou být obě tradice integrovány do univerzálnějšího jazyka, který bude mít schopnost promlouvat k jiným kulturám. A to je případ afro - kubánské hudby."

Jednou z cest, na kterou se Gonzalo Rubalcaba vydává při hledání nového hudebního jazyka, je snaha nalézt skoro mrtvá hudební témata, která ještě přežívají v myslích pamětníků, stejně jako jejich zapomenuté interpretace. Bohužel, jak říká Gonzalo, většina současných latinsko - amerických hudebníků si nenalézá čas ani nezapřahá intelekt, aby objevili zašlou slávu vintage prací, jako jsou EI Manicero nebo Perfidia. Je to škoda, protože právě v nich lze objevit onu latinskou pulzující multi - strukturu. A pokud je takový zájem spojen s jazzmany z druhého břehu, jako jsou basisté Charlie Haden a Ron Carter, bubeníci Jack DeJohnette (ten již v čase minulém) a Paul Motian či kytarista Pat Metheny, kteří ve studiích balancují se stejně starými kubánskými kolegy a umělci z Latinské Ameriky, kteří již strávili ve Státech hodně času, jako jsou kubánský bubeník Ignacio Berroa či portorikánský basista Carlos Henriquex, pak se nemusíme divit, že další Blue Note album Supernova získalo také nominaci na Grammy. Ve stejné době pracoval Gonzalo s orchestrem, který vedl portorikánský trumpetista Humberto Ramirez, na albu Dos Almas (A.J. Records) nahraném rovněž v tradici kubánského bolera.

Gonzalo Rubalcaba je snad nejvíce ovlivněn Theloniem Monkem. Také lze o něm s klidem říci, že překonává politické bariéry. Jeho historie je všeobecně známá, je to příběh umělce, který musel choulostivě zdolávat minová pole studené války vztahů mezi USA a Kubou. V roce 1993 mu bylo kubánskou vládou laskavě dovoleno, aby jako pianista s neobyčejně příznivými referencemi navštívil USA. Gonzalo nikdy neemigroval, nikdy Kubu neopustil. Častá vystupování na světových pódiích mu však umožnila laskavost jiné represívní vlády, a to Dominikánské republiky, která mu dovolila žít v jejich hlavním městě Santo Domingo. Což byl tehdy obvyklý trik, jak dostat kubánské muzikanty na světová pódia. Gonzálova rodina však zůstala doma a on se mohl kdykoli vrátit a zase odjet. V roce 1996 získal od vlády USA povolení k pobytu a tím pádem i povolení ke svobodné práci ve Státech. Po šesti letech odděleného života se s manželkou Marií a třemi dospívajícími dětmi rozhodl usadit v městě Coral Gables na Floridě. O Gonzalu Rubalcabovi v budoucnosti jistě hodně uslyšíme, jeho vnitřní síla a osobní disciplína jsou bez váhání evidentní. To platí i o jeho intelektuálním chování, fyzickém vzhledu a o vysokých uměleckých ambicích. Tím vším imponuje, stejně jako hudbou, kterou vytváří.

Josef Mahdal