Výjimečnost Sanderse spočívala také v tom, že do orchestru nastoupil bez jakýchkoliv referencí. V podstatě naprosto neznámý muž, který si ani neudělal jméno v některém z bandů, ve kterém hrál, jako tomu bylo u trombonistů oněch let Clauda Jonese, Wilbura De Paris, Tyree Glenna nebo Quentina Jacksona. I ten poslední v řadě, Britt Woodman, když nastoupil do Dukova orchestru, tak se o něm vědělo, že hrál v orchestrech Les Hitea, Boyda Reaburna a Lionela Hamptona. Sanderse znal Duke dokonce osobně, ale hrát ho před nástupem do orchestru neslyšel.

John Sanders se narodil v roce 1925 a vyrůstal v Harlemu v NY. Mezi nejsvětlejší okamžiky jeho dětství a dospívání byly ty, kdy se svou tetou a sestřenicí navštěvovali divadla Paramount, Strand a Apollo, ve kterých na konci 30.let minulého století mohl slyšet velké jazzové orchestry. Ale ty nejlepší vzpomínky mu zůstaly na Ellingtonův orchestr. Byl úplně fascinován začátkem celé „show“, kdy z pološera, za jakousi průsvitnou oponou (myslím, že se jí říká „týlová“), spolu s hrou barevných světel, kdy žádný z hudebníků nemohl být zřetelně rozpoznán, začal orchestr hrát. Ten takto odehrál několik čísel, což prý dokonale rozparádilo publikum. Barevná show Ellingtonova orchestru byla na tu dobu unikátní a prý se odlišovala od těch ostatních.

Sanders se s pístovým trombonem poprvé setkal na střední škole a pod vedením učitele začal pronikat do tajů nástroje. Na rozhlasové stanici WNEW si oblíbil pořady hudebního redaktora Martina Blocka, které se jmenovaly Make Believe Ballroom. Nejvíce ho však fascinovaly sobotní relace nazvané Saturday Night In Harlem, ve které vyhrávaly černé big bandy.

V době 2.světové války narukoval k námořnictvu na základnu Great Lakes severně od Chicaga, kde ve vojenském orchestru hrál na tubu při ceremoniích a na trombon v tanečním orchestru. Již tehdy, na začátku 40.let začal systematicky kupovat a poslouchat desky s Ellingtonem a brzy byl schopen rozpoznat jednotlivé hudebníky. Na podzim roku 1944 byl propuštěn do civilu a tak pár dní strávil v Chicagu, ve kterém právě Ellingtonův orchestr hrál v Downtown Theatre. Koupil si vstupenky na všechny čtyři koncerty a při tom posledním si dodal kuráže a za podiem se setkal se svým muzikantským vzorem Lawrence Brownem. Tímto dnem začalo opravdové přátelství a obdiv k tomuto orchestru.

Na cestě vlakem z Chicaga do rodného New Yorku dospěl k přesvědčení, že existuje pouze jediná cesta, jak se ke svému vzoru přiblížit: studovat hudbu. A protože pocházel z dobrých sociálních poměrů, tak se nechal zapsat na Julliard School of Music GI Bill. Po ukončení studií v roce 1950 hrál na krátké úvazky v různých orchestrech a až v roce 1950 přišla první významná nabídka hrát v osmičlenném bandu, který vedl Lucky Thompson, což byl domovský band jazzového lokálu Savoy Ballroom. V té době zároveň hrál několik záskoků v bandu, který vedl Mercer Ellington. Jak známo, tento orchestr neměl dlouhé trvání.

V únoru 1953 hrál Duke v Apollo Theatre a byl to právě Mercer, který Sandersovi sdělil, že „Maestro“ hledá na nějaký čas trombonistu, protože Juan Tizol se chce dočasně vzdálit do Los Angeles a vyřešit tam své osobní a rodinné problémy. A že by mohl být úspěšný, protože vedle snižcového dovede ovládat také trombon pístový. Sjednal tedy oběma mužům schůzku a Maestro bez jakéhokoliv přezkoušení (což bylo u Ellingtona něco nevídaného) mu nabídl židli, i když jen dočasnou. Tizol provedl se Sandersem krátkou exkurzi hudebními party, které měl v co nejkratší době zvládnout, prodal mu sako, ve kterém hrál a na rozloučenou přidal několik cenných rad. Po zkouškách s orchestrem se Duke rozhodl, že ho představí publiku. Hrál jednu noc, dvě, týden a až po šest týdnech, kdy se band z NY odstěhoval na západní pobřeží obdržel definitivu.

Ale co se nestalo. Neuplynuly ani dva měsíce onoho roku 1953 a najednou se Juan Tizol vrátil s tím, že problémy už jsou za ním a že může u Duka pokračovat. Odkoupil zpět své někdejší sako a Sanders se vzdálil. Tizol ale vydržel jen do konce roku, kdy odešel do orchestru Harryho Jamese. Maestro si na Sanderse vzpomněl, zatelefonoval mu a nabídl tentokrát židli definitivní s tím, že nastoupí v průběhu prvního únorového týdne roku 1954 v kanadském Torontu. A tak se také stalo.. Znovu oblékl Tizolovo sako a celé měsíce hrál jen orchestrální party. Téměř všechna sóla obstarával Quentin Jackson, včetně těch, která hrával písťák Tizol. Nikdy proti tomu neprotestoval, to neměl v povaze, noc co noc hrál jen „vnitřní hlasy“, ale brzy se měl dočkat stačilo být trpělivý.

Na konci května 1955 hráli v Salt Lake City orchestry Harryho Jamese (spolu s Tizolem) a Duke Ellingtona. Tizol zde vyhledal svého přítele a řekl mu, že pro něho známý kalifornský stavitel nástrojů Calicchio postavil speciální pístový trombon. Tento nástroj neměl obvyklé B ladění, nýbrž C, měl širší vývrt (vnitřní průměr) a měl kvůli snažšímu hraní v nízkém registru jeden píst navíc. Nabízel jej Sandersovi k vyzkoušení, prý jej občas používá, ale příliš šťastný s ním není. Ještě ten den mu nástroj předal a za dva týdny obdržel poštou 300 dolarů. Sanders netušil, že právě tento trombon mu otevře cestu ke všem slavným partům, které byly Dukem napsány pro muže, který mu jej prodal.

Skoro celé léto roku 1955 strávil Ellingtonův orchestr jako součást varietního Aquacade show ve městě Queens, NY, doprovázením vodních bruslařů, tanečníků, potápěčů a komiků. Tato show byla určena pro rodiny s dětmi a pro Dukovy hudebníky to znamenalo především méně práce za dobré peníze. Sanders si nástroj ve volném čase přinesl k bazénu a cvičil na něj. I když měl s „písťákem“ dost zkušeností, musel zvládnout zcela jiný prstoklad v důsledku klíče C. Po letním angažmá se band znovu ocitl na cestách a během jedné z nocí jej Duke vyzval, aby na svůj nový nástroj nastudoval Strayhornovu kompozici Orson. Sanders tuto písničku již před několika měsíci hrál, ale na trombon snižcový, jako součást trombonového tria. A protože si nebyl ještě s novým nástrojem jistý snažil se odmítnout, Duke mu však odpověděl: „Máš na to dva dny“, a přidal ještě skladbu Bakiff, kterou do té doby hrál i se sólem Jackson. Později přibíral další a další kompozice, které byly psány na tělo fenomenálního portorikánského trombonisty Juana Tizola, včetně té nejslavnější – Caravan. A ještě později přibral další Tizolovu práci: rozepisování orchestrálních partů z partitury.

Jak již bylo řečeno, John Sanders pochází z bohaté a vzdělané katolické rodiny. Byl vždy silně nábožensky založený a žil v souladu se zásadami církve. V roce 1956, ve svých 40 letech) se rozhodl vstoupit do semináře a studovat teologii. Vysvěcen na kněze byl v roce 1973. Po dobu studií, ale i jako kněz se občas objevil na pódiu s orchestrem, ve kterém strávil tolik více i méně dobrého. Sanders zajisté žije, dnes (psáno v roce 2003) má 78 roků a užívá si poklidu důchodu a stáří.

A nakonec ještě pár vět z Ellingtonovy encyklopedie Music Is My Mistress. Duke o něm píše: „John Sanders byl vždy hudebník, člověk, opravdový velvyslanec a velký kredit našeho orchestru, a to už od roku 1954 kdy do kapely nastoupil. Hledal jsem právě hráče na mašinový trombón, abych mohl oživit Tizolovy originály. Pro byl v těch letech nenahraditelný pomocník, neboť to byla léta, která byla pro všechny velice těžká. Navíc to byl vždy gentleman v každém slova smyslu – v chování, oblékání i v etických zásadách.“