Moonlight Serenade 100.výročí narození Glenna Millera
Milióny posluchačů zbožňovaný, totalitními režimy však zatracovaný coby výhonek buržoazní pakultury, to byl Glenn Miller (*1.3.1904) a jeho hudba. Ve svém samizdatovém měsíčníku Jazz Express, který jsem vydával v druhé polovině padesátých let, jsem jednu úvahu nadepsal titulkem „Je Glenn Millerova hudba jazzem?“ Došel jsem k závěru, že se sice nejedná o „čistý jazz“, ale hudbu silně jazzem poznamenanou a tudíž pro aficionady akceptabilní, navíc pak, že právě prostřednictvím Glenna Millera se mnozí dopracovali k vyšším, náročnějším formám jazzu.
Detailnější informace si může každý fanoušek jazzu přečíst v heslu Glenna Millera z pera Igora Wasserbergera v Encyklopedii moderní populární hudby a jazzu svého času vydané Supraphonem a není tudíž nutné se o nich rozepisovat. Mně jde hlavně o to - připomenout některé momenty z bohužel krátkého života tohoto protagonisty, které možná nejsou obecně známy. Faktem je, že po vstupu do armády byl Glenn Miller šéfem „Army Air Force Bandu“ dislokovaného ve Velké Británii a i tam zdárně pokračoval v díle započatém ve svém dřívějším civilním orchestru. A.A.F.B. koncertoval pro příslušníky US Army na anglické půdě a mnohdy byly tyto koncerty přerušovány vytím poplašných sirén, coby tristní paradox k veselým tónům třebas In The Mood.
Co však je nutné přičíst k neoddiskutovatelným zásluhám Glenna Millera a jeho hudebníků, bylo rozhlasové vysílání na evropský kontinent, určené pro příslušníky Wehrmachtu. Ovlivňování psychiky novodobých křižáků Třetí říše mělo svůj význam. Na rozdíl od stupidních vojenských maršů měli mnozí Němci, mající již plné zuby několik let trvající války, možnost poslouchat svěží tóny svobodné a ničím necenzurované hudby vzdor všemožným zákazům.Kromě notoricky známých trvalek z Glenn Millerova repertoáru typu Little Brown Jug, Tuxedo Junction, Pennsylvania 6-5000, American Patrol či Chattanoogy, jmenuji-li jen namátkou, byla i řada dalších fascinujících melodií ať již ve fastu či slow tempu. Opět lze namátkou jmenovat třebas Mission To Moscow, Anvil Chorus, Poincianna, Perfidia, Serenade In Blue, At Last, Here We Go Again, Carribean Clipper a mnoho dalších.
Po zmizení Glenna Millera v malém letadle nad Lamanšským průlivem před vánoci 1944, převzal vedení orchestru Jerry Gray, po něm Ray McKinley a po válce to byli Tex Beneke a Buddy de Franco. Sound Millerovy kapely se snažil oživit i Clem DeRosa, který hostoval u nás na mezinárodním jazzovém festivalu v Praze 1982. Těsně po válce byl nositelem ideí Glenna Millera orchestr Karla Vlacha, jinak ovšem též orientovaný na Stana Kentona. Suma sumárum lze se zadostiučiněním konstatovat, že globální obliba hudby Glenna Millera a jeho orchestru má i u nás četné následovníky zvláště v orchestrech mladé generace a to je zárukou její popularity i v tomto 21.století.
