Můžeš nám na úvod říct něco o tom, jak jsi s hudbou začínal?
Měl jsem ohromné štěstí, že jsem vyrůstal v hudební domácnosti, kde téměř všichni hráli na nějaký hudební nástroj. Moje matka byla pianistka a učitelka hudby. Bratr hrál na klasický klarinet, kytaru a na klavír. Sestra hrála na kytaru a zpívala. A ačkoli můj otec na nic nehrál, měl velmi dobrý sluch. Jeho otec – můj děda – byl profesionální hráč na violu. Dále jsem byl velice šťastný, že mi rodiče poskytovali soukromé lekce během školních let. Začínal jsem s klarinetem, když mi bylo osm a vydržel s tím jeden rok. Pak jsem v devíti přešel k bicím. Když jsem byl na škole, získával jsem zkušenosti všude, kde to bylo myslitelné – v koncertní skupině, orchestru, v různých představeních, později v jazzové kapele, v dechovém souboru, pochodové kapele a se zpěváky v pěveckém sboru. Na střední jsem se mimo školu stal členem bubenického sboru. Na střední škole jsem také měl kapelu jazzrockového typu.

Za svojí kariéru jsi spolupracoval s mnoha významnými hráči a osobnostmi. Na koho vzpomínáš nejraději a kdo tě ovlivnil nejvíce?
Znovu musím říct, že jsem byl požehnán, že jsem mohl hrát s tolika jazzovými veličinami. Je mezi nimi několik, kteří skutečně vyčnívají. Když jsem se roku 1980 přestěhoval do New Yorku, pracoval jsem pár let s neuvěřitelným muzikantem, o němž pravděpodobně většina lidí nikdy předtím neslyšela. Jmenoval se Arthur Rhames. Roku 1989 zemřel na AIDS. Arthur byl virtuózem ve hře na tři nástroje – na saxofon, piano a kytaru. Jeho hudba měla svou hluboce duchovní stránku a nepolevující energii. Hrát s Arthurem, to nebylo jenom o tom, že jsem musel hrát to nejnáročnější, co jsem uměl, v těch nejrychlejších tempech co jsem dosud hrál, ale musel jsem vyvinout životní sílu hrát na téhle úrovni celé hodiny. Náš obvyklý set trval zhruba dvě a půl hodiny. Bylo to jako běžet maratón. Jako bych běhal v zimě míle a míle denně a o vzácné přestávky jedl a pil energy drinky. Potřeboval jsem několikrát za vystoupení měnit triko, protože každé bylo za chvíli totálně nasáklé potem! Arthur ovlivnil muzikanty jako Stanleyho Jordana a Vernona Reida, pokud nepočítáme množství ostatních hráčů na všechny nástroje.
V letech 1986 – 1992 jsem měl skupinu Second Sight, kde mezi jinými vystupoval trumpetista Dave Douglas. Daveova první nahrávka byla s touhle kapelou. Dave nebyl pouze úžasným trumpetistou a skladatelem, ale také vynikajícím pianistou. Většinou jsme hráli původní skladby pianisty a skladatele Johna Esposita, který píše naprosto fantastickou, ale obtížnou hudbu. Vždy jsme bývali překvapeni za jak krátkou chvíli byl Douglas schopen se zpaměti naučit skladby. Nebyl bych překvapen, kdyby měl fotografickou paměť. Bylo také hrozně zábavné s ním hrát, protože je skvělý posluchač a má výbornou interakci s bicími. Tajemstvím tohoto druhu interakce je hudbou opustit prostor a Dave je toho zjevně mistrem.
Spolupráce s pianistou Sirem Rolandem Hannou pro mě byla dalším významným mezníkem. Roland byl úžasnou hudební postavou a vůbec skvělou osobností. Jako ti nejlepší improvizátoři měl Roland schopnost neustále rozvíjet chorus každého sóla, které zahrál a odhaloval tak nové věci. Připadalo mi to jako květina, která rozkvétá. Dotlačilo mě to k tomu, abych se snažil nacházet nové cesty jak v doprovodu, tak v sólech - snažit se vyrovnat s tou úrovní invence a vývoje. V hudbě i vystupování měl eleganci, která byla velice lidská a inspirující. Ať jsem hrál s kterýmkoli velkým hudebníkem, vždy to byla důležitá lekce v mém vlastním hudebním vývoji. Existuje mnohem více světově proslulých a fenomenálních hráčů, pro mě tito tři mezi jinými vynikají, protože jsem měl tu možnost s nimi hrát tak dlouho.

Co tě přimělo k tomu, abys založil vlastní kapelu?
Pro bubeníka je velmi jednoduché upadnout do role sidemana. I když existují někteří významní bubeníci v roli kapelníka, prostě to stále není příliš obvyklé. Také se stále zdá, že existuje určitý odpor pro přijetí této myšlenky ze strany „establishmentu" jazzových médií. Myslím, že tento odpor tkví v dobách, kdy bubeníci nebyli často vyškolení v oblastech jako je harmonie a melodie. Ale časy se mění  i pro bubeníky. Jak se moje muzikanství vyvíjelo během let studia a hraní, začal jsem uvažovat, jestli bych někdy mohl mít svou vlastní skupinu a nahrát vlastní desku. Stal jsem se spolukapelníkem v různých kapelách jako byly Second Sight, pianové trio Stevens, Siegel & Ferguson, stejně jako v New York Trio Project s Adamem Raffertym, ale myšlenka stát se jediným výlučným kapelníkem mě stále pronásledovala. Celou tu dobu jsem navíc přispíval kompozicemi a aranžemi do všech těchto sestav.
Partie "být spolukapelníkem" v těchto skupinách také znamená dělit se o odpovědnost hledat kapele práci a bookovat band. Zabere vám to spoustu času a je to fakt obtížná věc; navíc jsem si najednou uvědomil, že většinu téhle práce dělám stejně já. No a tím pádem na mě dolehlo to, že jako leader budu dělat vlastně to samé. A hádám, že kombinace touhy mít pozici kapelníka, abych mohl prezentovat vlastní hudbu, obchodní stránky, které jsem už stejně dost věnoval, a vývoje vlastního repertoáru měly hodně co do činění se založením kapely. No a konečně myslím, že i padesátka na krku byla další inspirací, abych to už udělal!

Mohl bys představit stávající členy tvé kapely?
Tak tohle je mi výsostným potěšením! Začnu naší tenorsaxofonistkou, jmenuje se Erica Lindsay. Erica je velice spirituální hráčkou s ojedinělým a nádherným tónem. Poprvé jsme se potkali v době, kdy jsem se stěhoval z New Yorku do Woodstocku. Erica je také skvělou a osobitou skladatelkou. Vyrůstala z větší části v Mnichově. Vystupovala s lidmi jako Oliver Lake, Baikida Carroll a McCoy Tyner. Vede svou vlastní kapelu a můžete jí navštívit na její webové adrese www.ericalindsay.com
To mě přivádí k pianistce Francesce Tanksley, kterou jsem potkal ve stejné době jako Ericu. Francesca je již dvacet let členkou skupiny Billyho Harpera. Poprvé jsem jí slyšel právě s ním, když jsem žil v osmdesátých letech v New Yorku. Podobně jako Erica má Francesca ten nejvíce inspirující spirituální projev jak hudebně, tak osobně. Je i báječná skladatelka a já s ní často vystupuji v jejím pianovém triu. Hudebně jsme se sešli na stejném pódiu asi stejně jako jsem potkal Ericu v roce 1989 nebo 1990. Francesca také strávila dobu na střední škole v Mnichově a byly odjakživa s Ericou kamarádky a hudební partnerky. Sdílejí spolu fantastickou hráčskou chemii a velice rád hraji s nimi oběma. Když jsem měl možnost začít se svojí vlastní kapelou, okamžitě jsem myslel na ně. Myslím, že stylově je nám hodně blízká hudba, která každého z nás inspirovala - jako třeba Coltrane a Miles Davis. Webová stránka Francescy je www.francescatanksley.com
Danton Boller hraje na kontrabas. Poprvé jsem ho potkal pár let nazpátek přes mého kamaráda, kytaristu Adama Raffertyho. Danton na poslední chvíli doplnil naše evropské turné s New York Trio Projectem. Hraji s ním velice rád, Danton je opravdovým basovým virtuózem a vůbec je sympatický a dobře se s ním vychází. Má překrásný tón a švih a obrovskou hudební představivost. Často spolupracuje s trumpetistou Roy Hargrovem a je také basákem u saxofonisty Bennyho Wallace a u bezpočtu dalších. Danton strávil hodně ze svého mládí v Kalifornii. Jako všichni v naší kapele je také leaderem vlastního tria. Podívejte se na jeho stránky www.dantonboller.com.

Jsi autor všech skladeb na albu Magical Spaces. To je v případě bubeníka trochu neobvyklé. Jak jsi se dostal ke komponování?

     Hádám, že jsem do jisté míry začal s psaním když jsem se vrátil zpátky ke studiím hudby roku 1987. Moje první akademická hodnost byla v politické vědě, i když jsem ve stejné době studoval hudbu a hrál. Na škole jsem se začal profesionálně živit hraním. Zhruba o deset let později jsem začal studovat hudbu na City College v New Yorku. Psaní bylo součástí mých hodin hudební teorie. Bylo velice vzrušující soustředit se na studium hudby, protože po letech bubnování jsem cítil, že mám snad ještě nějakou jinou vrozenou hudební vlohu, kterou jsem chtěl objevit a prozkoumat. Když jsem byl na City College, studoval jsem jazzové piano, což se ovšem ukázalo jako užitečné pro komponování. V té době pro mě bylo největším překvapením, když jsem odhalil, jak důležitý je dobrý rytmus pro dobrou melodii. To byl pro mě ten nejneočekávanější objev! Shledal jsem, že hezká melodie bez silného rytmu opravdu nedrží moc dobře pohromadě. Tohle zjištění mi dodalo dost sebedůvěry pro schopnost skládat. O rok později, když jsem studoval na magisterský stupeň (M.A.) v jazzu, byl tento fakt posílen mým učitelem kompozice a aranže Jimmym Heathem.

Tvoje album vyšlo na značce, která není v Evropě příliš známá. Vypadá to, že velké hudební koncerny jako BMG nebo EMI prosazují především ty umělce, kteří jim přinesou finanční úspěch. Co si o tom myslíš?
Souhlasil bych s tím, že velké nahrávací společnosti chtějí finanční úspěch. Samozřejmě, že menší nezávislé značky chtějí to samé, ale nejsou tak tlačeny výdělky, aby vylučovaly hudbu, které věří. V mém případě jsem ohledně plánovaného CD kontaktoval několik větších a větší počet menších vydavatelství. Nedostal jsem nějaké výrazné nabídky, a tak jsem se raději, než abych jen čekal a zkoušel, rozhodl vydat CD na značce CAP.
Bohužel si myslím, že peníze jsou to nejdůležitější právě pro větší společnosti. Jinak si myslím, že kromě lidí jako třeba Norah Jones se výdělky velkých společností až tolik neodvíjejí od jazzových umělců. To je asi důvod, proč jsou tolik vybíravé. Většina těchto velkých značek má jen hrst jazzmanů v seznamu svojí produkce. Zatímco tito umělci mohou mít pořádné promo a podporu turné, tak většina umělců – a já také – si musí poradit jak umí. Přál bych si, aby se jazzovým hráčům dostávalo větší podpory. Myslím, že tento systém není schopen přinést lidem to nejlepší z kreativní hudby. Většina lidí, kteří ovládají velká vydavatelství jsou obchodníci – NE lidé, kteří rozumí hudbě. To už samo o sobě vypovídá o tom, že jejich rozhodnutí nemusí mít moc co do činění se samotnou hudbou. Samozřejmě si myslím, že to takhle není dobře.

Mnoho hudebníků v dnešní době kombinuje jazz s moderními styly jako drum´n´bass, house nebo hip hop. Jaký na to máš názor?
Mám rád drum´n´bass i něco z hip hopu. Myslím, že jazz potřebuje být neustále otevřený veškeré hudbě světa, aby mohl růst a vyvíjet se. Jazz je skutečnou „world music“ a jako takový si nemůže dovolit být příliš soudící nebo exkluzivní. Pokud má tato hudba pokračovat ve vývoji, potřebuje nové nápady – pokud jsou skutečné nové – k tomu, aby byla stále posilována či stimulována.

Často hraješ v Evropě. Vidíš nějaký rozdíl mezi americkým a evropským publikem?
V Evropě je mnohem větší celková ochota či snaha poslouchat a soustředit se na hudbu. Souhrnně je tu větší respekt jak pro hudbu, tak pro muzikanty než v USA. Hudba může a existuje pro lidi na mnoha různých úrovních. Dnes večer jsem hrál v restauraci, ve které se mnoho lidí o jazz nezajímalo. Někteří hudbu poslouchali a dávali to najevo, mnohé ale zase ne. Mohli si užívat hudbu, ale jejich chování při konverzaci a večeři vypadalo, jakoby od nás chtěli odvrátit pozornost. Jak říkám, je velice obtížné zkoušet hrát na těchto místech a soutěžit s hlasitou konverzací. Stává se to nepříjemné, což se brzo může stát pěkně frustrující. Miluju hraní pro evropská publika, která jsou zaplněná aktivními posluchači, kteří přišli z jednoho jediného důvodu – poslouchat. To je pak naopak velmi inspirující. Může se vám to stát i ve Spojených státech, ale opravdu méně často.

Čechy daly světu některé významné nejen jazzové hudebníky a skladatele. Máš rád některé z nich?
Určitě nejsem žádný expert na velké české umělce. Jakkoli jsem familiérní, jsem fanda úžasných basistů George Mráze a Miroslava Vitouše. I když jsem neměl to potěšení se s nimi setkat nebo hrát, obdivuji je odedávna v různých sestavách, kde hráli. Jedna z mých oblíbených je deska Chicka Corey Now He Sings, Now He Sobs, kde hraje Miroslav. George je jeden z nejžádanějších hráčů na kontrabas v celém jazzovém světě. Má nádherný tón, slyšel jsem o něm spoustu velkých věcí od Sira Rolanda Hanny. Během let jsem slyšel Dvořákovu hudbu, i když musím přiznat, že klasické hudbě moc nerozumím. Nicméně věřím, že Dvořák a Duke Ellington studovali v New Yorku u stejného učitele. Jednou jsem hrál na koncertě, který jim vzdával čest a při té příležitosti spojoval i jejich hudbu. Také myslím, že Rudy Linka je výborný kytarista, i když jsem ho ještě neslyšel. Můj kamarád Russ Meisner je jeho bubeník.

Kromě hudby se zajímám o spoustu dalších věcí, jako je výtvarné umění, literatura, filosofie, také třeba cestování atd. Máš vedle hudby ještě nějaké zájmy nebo koníčky ?
Přeju si, abych měl v životě víc času věnovat se věcem mimo hudbu. Pokud zrovna nejsem zaneprázdněn prací (opravdu HODNĚ času trávím vyučováním) jako učitel nebo bubeník, snažím se být co nejvíc s rodinou. To je skvělá záliba! Nicméně jsem i horlivý basebalový fanda (Go Yankees!) a miluju oceán, vaření a čtení. Mimořádně v oblibě mám spirituální četbu.
Na závěr bych rád poděkoval tobě, Honzo, tvému otci Jaroslavovi a ostatním členům výboru jazzclubu za to, že jste mě oslovili, abych se mohl podílet na tomto rozhovoru a hlavně být součástí fantastických Slánských jazzových dnů. Je to skvělý festival. Opravdu jsem si ho užil už loni, kdy jsme hráli s New York Trio Projectem. Potkal jsem řadu příjemných a vřelých lidí a je mi ctí se vašeho festivalu zúčastnit. A na závěr vzkaz pro všechny: Přijďte prosím na Slánské jazzové dny poslechnout si skvělé muzikanty z mojí kapely, protože tihle lidé jsou skutečně inspirující!!