BETA BIG BAND odpoledne na hlavní slánské ulici pozval obyvatele města na SJD. Podrobnější informaci o tom podat nemohu; do Slaného jsem dorazil až v pátek.

EVA SVOBODOVÁ & NO BORDERS (Matěj Benko-p, Jan Greifoner-b, Branko Križek-dr) zahájili večerní program. Vokalistka zazpívala řadu standardů (Everyday I Got the Blues, Old Devil Moon, You Don´t Know What Love Is a dal.). Doprovodné trio dostalo příležitost zahrát i bez zpěvačky. Doslova se vyřádilo ve standardech i latině. Je důkazem toho, že o budoucnost jazzu se bát nemusíme: slyšeli jsme dravé mládí, hrající s chutí, originalitou (zvláště u klavíristy, hrajícího efektivně, ale nikoli na efekt) a nedostatkem klišé. Výkon Evy Svobodové byl bohužel zklamáním.

STAN THE MAN BOHEMIAN BLUES BAND WITH SPECIAL GUEST BETTY S. (Stan „The Man" Wolarz-g,voc, Betty S.-voc, Anton Ďuratný-bg, Kamil Němec-dr) byl pro mne nadmíru příjemným překvapením. Vzhledem k tomu, že leader Stan W. pochází ze Skotska, je třeba pro překlad slova „Bohemian" použít jiný výraz než „český", tedy "bohémský". Ten se velice hodí, neboť „The Man" je velmi neobvyklým bluesovým instrumentalistou i vokalistou. To, že je samoukem, je pravděpodobně toho příčinou a zároveň výhodou. Velmi dobře působil v roli bělošského bluesmana. Vedle něho pravý opak: půvabná Betty S. (ve skutečnosti Betty Semper, narozená na ostrově Antigua) má – ve shodě s barvou své kůže – vše, co má mít černošská vokalistka: témbr hlasu, cítění, frázování, energii. Výtečně se tak doplňovali, zpívali a hráli s dynamikou rychlá i pomalá blues; působili i vizuálně atraktivně. Málo platné – Čech takto blues nezazpívá, o výslovnosti angličtiny nemluvě. Velice solidně působil česko – slovenský doprovod; souhra přesvědčila o jeho hudebních kvalitách. Stan „The Man" se určitě líbil všem.

THE HOTTENTOTS ORCHESTRA (v obsazení 2 tp, 3 reeds, tb, p, g & bjo, b, sousaphone, dr, vio), který vede kytarista Marek Rejhon, je – podobně jako OPSO či Matouškův orchestr - swingovou kapelou, hrající repertoár 20. a 30. l. minulého století. Znamenal (proti elektrickému blues) změnu nálady a hudebního stylu. Jde o dobře sehraný a zvukově vyvážený orchestr bez vokalisty, ale přesto s vokálem (obstarali jej sami hudebníci). Pohodová hudba, která potěší i milovníky dobré muziky bez většího nadšení pro jazz. Kapelník, kterého si pamatuji z vystoupení na SJD před lety, měl i vkusné a vtipné průvodní slovo.

MILAN SVOBODA SEXTET (Michal Gera-tp, Milan Krajíc-ts, Pavel Pivarči-bs, M. S.-p, Filip Spálený-bg, Ivan Audes-dr) byla poslední, leč nikoli nejlepší kapela večera. Tradiční jazz byl vystřídán modernějším mainstreamem. Hrály se skladby z pera pana kapelníka (jeho typická témata následovaná improvizovanými chorusy). M. Gera k mé radosti střídal křídlovku. Zvukově bohužel ne příliš povedené (zpětná vazba) vystoupení. Na rozdíl od předchozích orchestrů jsem se nemohl zbavit jistého dojmu rutinního projevu či ne zcela úplné sehranosti. To by nemělo být způsobeno ani tím, že barytonista Pivarči (jehož sóla se mi líbila snad nejvíc) byl záskokem za trombonistu Přemysla Tomšíčka. Nevím, jak dlouho nebo jak často spolu tito muzikanti hrají.

SPIRITUÁL KVINTET (Jiří Tichota, Irena Budweiserová, Karel Zich. Zdenka Tichotová, Dušan Vančura) dle očekávání odpoledne zaplnil slánské divadlo. Tento soubor, zabývající se interpretací spirituálů a gospelů již přes 4O let(!), není ve městě neznámý. Kvintet jsem viděl několikrát a pokud to mohu posoudit, tentokrát se dávaly většinou novější písně, i když ani starší nechyběly. Zpočátku jsem se postrádal živější projev, atmosféru, ale ta se postupně dostavila. Kromě hudby byli diváci – jak je ostatně u Spirituálu tradicí – počastováni vtipným a poučným průvodním slovem. Černošské i bělošské spirituály zpívali účinkující česky i anglicky. Přestože se přidávalo, utekl dvouhodinový program velice rychle.

VLASTA PRŮCHOVÁ & TRIO VÍTA FIALY (V. P.-voc, Zdeněk Zdeněk-p, Vítek Fiala-b, Miloš Bílek-ts) zahájili večerní program. Paní Průchová je sice dáma v letech, ale obdivuhodně vitální, stále muzikální, jak ji známe z dřívějších vystoupení i nahrávek. Legenda českého jazzu zazpívala řadu standardů ze svého repertoáru (It Might As Well Be Spring, Gone With the Wind, But Beautiful). Přes menší hlasový rozsah je zážitkem slyšet její neselhávající jazzový feeling. V přídavcích zaznělo The Man I Love a samozřejmě Docela všední, obyčejný den. Vítek Fiala a Miloš Bílek patří mezi skromné veterány – dělníky jazzu. Více než potěšil univerzální klavírista Zdeněk (škoda, že – alespoň co vím – hraje jen minimálně!), když trio (kromě úvodní Billie´s Bounce) dostalo příležitost zahrát samo (např. Summer Samba). Závěrem: vystoupení přineslo potěšení až dojetí, což není vždy samozřejmostí.

SAMMY VOMÁČKA TRIO (S. V.-g, Gautier Laurent-b, Wolfgang Disch-dr) představilo příjemně plynoucí, komorní hudbu. Kytarista (Čech, usazený přes 30 let v Německu) přivedl mezinárodní kapelu: basista je Francouz, bubeník Němec. Je zřejmé, že kapelník má zcela zažity jazzové standardy a velmi dobře na jejich harmonickou strukturu improvizuje. Slyšeli jsme např. Beautiful Love, Lucky Summer, Blue Monk, Yardbird Suite, Wave, All the Thing You Are. Sammy by si však zasloužil o něco lepší sidemany. Je z účinkujících, které jsme již ve Slaném slyšeli.

JAZZ EFTERRÄTT (Lukáš Chejn-elg, Martin Plachý-as, Jan Veverka-tb, Martin Hořejší-keyb, Tomáš Uhlík-elb, Lukáš Doksanský-dr) je dalším souborem, který představuje mladou jazzovou generaci. Začal velmi energicky, s vervou a hlasitě. Repertoár byl vesměs převzatý (Joshua Redman, Herbie Hancock, latina). Vzhledem k nadměrné hlasitosti hudby (ale to je můj subjektivní názor; většina publika setrvala) jsem větší část vystoupení sledoval z přilehlého baru, kde dopad decibelů byl menší. Škoda, hudba (dobré aranže, dlouhá sóla) určitě za pozorný poslech stála. Nadměrná hlasitost navíc deformovala zvuk velmi dobrých dechařů.

STEVE REID NOVA QUARTET (S. R.-dr, Chuck Henderson-ss, Boris Netsvetaev-p, Chris Lachotta-b) naprosto potvrdil roli „papírového" favorita celých Dnů. Reid, subtilně vyhlížející muž černé pleti, je nejen vynikající bubeník (viz např. jeho užití metliček), ale především vysoce originální (viz jeho nestřídmé a neobvyklé užití velkého bubnu). Má dlouholeté zkušenosti a vystupoval i nahrával mj. s avantgardnímu umělci (Charles Tyler, Arthur Blythe, Henry Threadgill a dal.). Na svoji skromnou soupravu tu žene své kvarteto v krkolomném tempu (hned úvodní Oleo), tu řídí v baladě; Silverova Peace byla pro mne vedle My Favorite Thing (další „fast") snad největším zážitkem; kvarteto totiž nastolilo zvláštní, přímo klubovou, pohodovou náladu, které jsem rád podlehl. Černošský sopranista zvládal svůj nástroj znamenitě (a to i po tónové stránce, což bývá někdy problém), v chorusech hrál jak na harmonickou strukturu, tak free. Vedle kapelníka byl nejoriginálnějším členem souboru ruský klavírista (teprve 26 let mladý, klasicky vystudovaný v Rusku i Německu), který vizuálně činil dojem ledabylého instrumentalisty. Po zvukové stránce to však byl muzikant se zažitým jazzovým repertoárem, hrající s přehledem „nad věcí." Nadšené publikum si vytleskalo přídavek – standard If You Could See Me Now. Vynikající dojem nepokazily ani problémy s ozvučením (zpočátku klavír, místy basa).

Poznámka: Slušný člověk by možná nechtěl mít nic společného s bývalým vězněm. U Steva Reida však jistě rádi uděláme výjimku. Podle jeho materiálů si totiž (po návratu z Afriky v r. 1969) odseděl dva ze čtyř let vězení, ke kterému ho odsoudili jako „consentious objector". Po nahlédnutí do slovníku jsem se dozvěděl, že byl „odpíračem (něčeho) svědomí" (Kája Velebný by řekl „svědomitým odpíračem."). Můžeme se jen dohadovat, že to pravděpodobně bylo odmítnutí vojenské služby, což je jen sympatické.

CAUSA BIBENDI & HAPPY QUARTET vystoupili v kapli muzea v neděli před obědem. V té době jsem byl již na cestě domů, takže se omlouvám a svědectví nepodám. Nenavštěvoval jsem ani noční jamy; menší pódium v sále znamenalo časté přestavby a protažení programu přes půlnoc (v sobotu do 1.10 hod.).

Organizátorům patří poděkování za letošní vynikající a vyvážený program. A jak si s přáteli každý rok říkáme, snad stejný význam, jako má hudba sama, má i naše setkávání. Slánské jazzové dny s úspěchem skončily a můžeme se těšit na ty příští.