Snad poprvé, pokud pomineme dřevní historii festivalu, se páteční večer odehrál v městském divadle a nikoli při stolovém zařízení v sále Městského centra Grand za plného restauračního provozu. To je to co dělá festival ve Slaném tak familierním a jedinečným ve srovnání s jinými festivaly. A hned je nabíledni otázka: proč se pořadatelé takto rozhodli, cožpak nenalézají v „novém" Grandu důstojné prostředí? Ne, tak tomu určitě není, to je přece nesmysl. Zde se nabízí následující vysvětlení. Jedním z důvodů může být skutečnost, že slánští pořadatelé v čele s Jardou Čečrdlem hledají nové přístupy k návštěvníkům. Je přece známo, že poslední roky návštěvnost ubývá, a že to jsou vždy pátky, které trpí úbytkem publika nejvíce. Ale ten opravdový důvod může být i ten, že se svět nalézá v ekonomické a finanční krizi, a ta mohla dorazit i do Slánského jazzclubu. Nutno říci, že přes počáteční nedůvěru vyšel rento krok pořadatelům parádně: v pátek bylo v divadle relativně plno a sobota v Grandu byla vyprodaná. A co hlavně, po oba hlavní festivalové večery bylo mezi posluchači dost mladých lidí, na tomto úkazu se podepsala zajisté i zdařilá dramaturgie. Škoda jen, že se mezi mladými ve Slaném neobjevují tací, kteří by byli ochotní přispívat do klubového Zpravodaje, určitě v tomto městečku takoví budou. Ještě zbývá v úvodu říci, že tradiční nevlídné počasí se od pátku do neděle letos nekonalo, svítilo sluníčko a bylo docela teplo. A nyní již vzhůru do míst, kde se odehrálo festivalové zápolení, vyzbrojeni obsáhlým tištěným programem z pera koho jiného, než znovu šéfa jazzclubu. Pojďme na to!

Pátek 20.listopadu, Městské divadlo, 19:30 hod

Přiblížila se 19.hodina a 40 minuta, návštěvníci již jsou na svých místech a na jevišti před mikrofonem se objevil moderátor Ondřej Konrád, aby festival slavnostně zahájil. Všechny přivítal, poděkoval sponzorům a prohlásil, že ve Slaném obecenstvo vždy dávalo přenost swingu a tradičnějším formám jazzu a že letos tomu nebude jinak. Zároveň představil první jazzovou formaci, pro kterou již bylo připraveno pódium. Ale my tuto skupinu hudebníků velice dobře známe, slyšeli jsme ji v Grandu před několika lety: Swing Quintet featuring zpěvačku Petru Ernyeiovou. Parta okolo Ivana Domináka, vibrafonisty Radka Krampla a pianisty Milana Dvořáka, zatím co v programu avízovaný tenorový saxofonista Kudrman přítomen nebyl, objevil se místo něj Miloš Bílek. Co jsme všechno slyšeli? Zahájili opravdu svižně kompozicí Louis Primy Sing, Sing, Sing, kterou paradoxně proslavil až bigband krále swingu Goodmana. Následovala balada znovu z pera krále swingu s názvem Moonglow. Zpěvačka Erneyiová nastoupila v kompozici třetí, česky nazvané Vzpomínky mi zůstanou, chorusoval saxofonista Bílek. Další byla Say Me All My Love s chorusy piana a basy. Po instrumentálce Stompin´ At The Savoy se znovu svým podmanivým hlasem zapojila do hry Petra a odzpívala píseň I´ve Only An Eye For You a také Pennies From Heaven. Poté již následoval encore (přídavek) Honeysuckle Rose od "Fats" Wallera. Škoda, že nebyl přítomen saxofonista Jirka Kudrman. Víme o něm, že on je tím nejlepším u nás, který hraje swing v malém seskupení. Při vší úctě k Bílkovi, který dost překvapivě nedohrával svá sóla, také pohyb nástroje při improvizaci v rámci harmonie nebyl dost zřetelný, prostě občas byl někde jinde. Petře Ernyeiové se zase navzdory sympatické vizáži a vkusnému vystupování nedostává fundamentální expresnosti svého hlasu při zpěvu s malou jazzovou skupinou a bohužel, se také (podobně) jako Bílek v Medové Růžence nepohybovala příliš suverénně.

Další hudební seskupení, Face Of The Bass kontrabasisty Jaromíra Honzáka, se muselo vzdělanému slánskému publiku určitě líbit, to samé platí i o mladé posluchačské generaci. Jak se praví v programu: „Posluchač se stane svědkem něžných ospalých úvodů, které se budou střídat s přívaly moderně pojatého jazzu, ten bude vkusně doplněn elektronickými výboji soudobé hudby, ve které se nastupující generace jak hudebníků, tak i vnímatelů, tak dobře orientuje". A tak tomu bylo: projev souboru často připomínal scénickou divadelní či filmovou muziku. Honzák i po své nedávné "50" (jak ten čas leti), odvádí poctivou a řemeslnou práci, jakkoli se při hře můžou objevovat i „free", volné plochy. Po akustickém období se zdá, že se svými druhy nyní bude více směřovat k elektronice, můžeme se tedy těšit na jeho další CD, které je už prý na cestě. U prvních dvou kompozicí kvarteta s názvem Round The Corner a Bowers byl patrný odklon od akustické hudby se všemi atributy, které byly vyjmenované v programu. Ale on také hrál na basu sólově s nevídanou lyričností, stalo se tak v písni Dancing Queen od skupiny Abba. Poté již následovala jeho kompozice Divní lidé, při které se publikum náležitě rozdovádělo. Co říci nakonec? Osobnost Honzákova potvrzuje, že opravdu existuje česká kontrabasová škola, která preferuje zemitý základ, hru od pedálových tónů až po falzetový rejstřík při používání umělých pražců. Stejně jako hru smyčcem drženým tak, že výměna poloh se odehrává v zápěstí, pohybem (pravé) ruky. Jaká škoda,že se takto nedá hovořit i o nastupující generaci pianistů a bicistů.

Po půlhodině přestavby pódia jsme se dočkali netrpělivě očekávaného souboru bubeníka Olivera Straucha Groovin´ High z německého Saarbrückenu. Tato německo - francouzská formace hraje současný expresivní a energický jazz v nejlepší hard bopové tradici, k jehož proslulosti napomáhá i spolupráce s americkým trumpetistou Randy Breckerem, bráchou tenorového velikána Michaela Breckera. První takty jejich hry mi připomněly projev sextetu bratří Adderlyových z doby, kdy s nimi hrál tenorák Yusef Lateef, a také se mi v mysli vynořoval zvuk malých souborů Horace Silvera a Jazz Messengers Arta Blakeyho. Groovin´ High hráli většinou své písničky: Subway To The Down Town, dále Life, známý standard Stella By Starlight, September Boy a také Holy Forest z pera klavíristy souboru Francouze Pierre - Alaina Goualche a nakonec Funky Beta One od stejného komponisty. Dá se říci, že pro posluchače to byla exkurse do několika jazzových stylů hraná v neobyčejném zaujetí s excelentní přesností. Randy nezklamal, přestože, když zrovna nesóloval nebo nehrál v bloku, posedával na židli, a to je mu teprve 64 let. A byl konec, ovace nebraly konce a posluchači spěchali do restaurace Na Střelnici, do klubu Šantán na jam, kde hrál Miloš Kejř se svými J.J.Jazzmen a zpěvačkou Petrou Vlkovou a s kterými si s chutí zahráli i členové Groovin´ High.

Sobota 21.listopadu, kostel sv. Gotharda, 14:00 hod

Sobota odpoledne se odehrávala v kostele, kde jsme přinejmenším už jednou byli, pokud si pamatuji tak v roce roce 1993, což mi potvrdil i někdejší šéf jazzclubu Jirka Novák. Tentokráte se nám představilo volné liberecké vokální sdružení Rosex, zpívající více než 20 roků. Ale odeberme se nyní do chladné katedrálové lodi kostela sv.Gotharda. Slouží ke cti všem, kteří seděli v lavicích, že v té zimě vydrželi až do konce, a bylo jich požehnaně. Byl to zajisté Rosex který plný kostel dokázal zaujmout. Těch asi 25 zpěváčků male a female v čele se sbormistryní Alenou Sobotkovou, která řídí těleso neomylně: od renesance a baroka až po skladby 20.století, z oblasti jazzu to byly spirituály a gospely, jazzové standardy a nakonec i melodie z muzikálů a z oblasti populární hudby.

Nejprve zaznělo barokní téma Orlanda di Lassa, poté následovaly tu kratší, tu delší opusy Čecha Jana Dismase Zelenky a Philipse (Surgens Jesu), a pak nádherná a chytlavá kompozice slovinského skladatele pro dva sbory, znovu píseň Petera Philipse a také Mortena Robinsona.Následoval stařičký gospel v jazyce nejspíše staroanglickém a v kontrastu jsme vyslechli pastoral či madrigal Pater Noster od Zdeňka Lukáše. Z oblasti jazzu zazněla kompozice Sexteen Tons, posléze Only God Knows, poté zazněla nádherná píseň od Carmichaela, písnička Bye, Bye Blackbird. Nato zní kostelem píseň Try To Remember z pera Smithe a Jonese z repertoáru vokální skupiny The Singers Unlimited a Rosex pokračuje neúnavně dál: I Sing, You Sing, poté Michelle od Beatles, Change In My Love v podání sólistky Markéty, I Got Rhythm od bratrů Gershwinů, píseň I Don´t Know How To Love Him z muzikálu Jesus Christ Superstar.

Teprve nyní jsme u spirituálů a gospelů: nejdříve dva stařičké, první se jmenuje Nobody Knows, ten druhý Swing Low, Sweet Chariot. Vzápětí zazněly další duchovní písně, mj. I Feel The Spirit, posléze Oh, My Lord a nakonec jako přídavek If We Ever. Rosex je vyspělé pěvecké těleso, které zpívalo navdory chladu v dobrém rozpoložení. Co se mi líbilo nejvíce? Určitě ta barokní a renesanční témata, nakonec i onen zpívaný jazz i popík. Spirituály mne však neoslovily. Ne snad že by je sbor přednesl nepřipravené, nebo že by hlasy nebyly správně vedeny. Spíše ale proto, že naše hlasy, myslím tím hlasy nás - Evropanů neobsahují dostatečné množství alikvotních tónů. Chybí nám alikvoty, jak sudé, tak i liché. Proto tyto duchovní písně znějí z „bílých" hrdel tak plytce, nemáme prostě na tento druh hudby předpoklady, i když zajisté i zde existují výjimky.

Sobota 21.listopadu, Městské centrum Grand, 18:00 hod

Sobota večer se letos ve Slaném vydařila. Grand byl krátce po 18. hodině plně obsazen, a tak návštevníci mohli v předsálí shlédnout výstavu obrazů tuchlovického malíře Václava Frolíka, jehož hlavními objekty jsou jazzoví hudebníci, a možná, že některé obrazy byly právě inspirované Slánskými jazzovými dny. Některé motivy posloužily v minulosti jako grafické náměty pro plakáty SJD. Od 18. hodiny mohl návštěvník v přísálí poslouchat muziku, kterou hrál místní Beta Big Band pod vedením Rudolfa Hyška. Tento band známe dobře, často se na tomto místě vyskytuje. Dále jsme zde mohli slyšet dvojici hudebníků, která by se dala zařadit do kategorie "street musicians". Oba se s velkým úspěchem zabývají autentickým pouličním blues a jde jim to báječně. Jejich jména jsou Luboš Beňa a Matěj Ptaszek. První je Slovák, který hraje na rezofonickou kytaru, a ten druhý Čech, který zpívá ve falzetu křičené bluesy a hraje na foukací harmoniku. Ale musíme do hlavního sálu, 19. hodina se přiblížila.

Jsem si jist, že se v sále nenašel jediný posluchač, který by odhadl, že se big band zahajující hlavní večerní program stane největší senzací 43.SJD. Back Side Big Band z Prahy s více než desetiletou historií překvapil absolutně. Od začátku své produkce strhnul publikum a nabídnul velkoorchestrální jazzovou muziku hranou s nadšením a energií. Zvláštností orchestru je orientace na červenou barvu: části oblečení v červeném, velké brýle s červenou obrubou, červené šerpy, zpěvačka v červeném, vše na samé hranici vkusu, určitě to má nějaký hluboký význam. Už „opener", úvodní kompozice Sing, Sing, Sing napověděla hodně o kvalitě orchestru a o jeho protagonistech v čele s Lenkou Vašátkovou, která orchestr s pomyslnou taktovkou řídí. Stejně vyzněla i Lady Bird v aranžmá Marie Schneider, zde hrál sólo baskytarista Jan Flandera. V pomalejší Gershwinově Summertime nastoupila zpěvačka Lucka Zemanová. Orchestr se ale může pochlubit vedle sólistů i svými komponisty a aranžéry. A tak jsme slyšeli kompozici bubeníka Roberta Štolby Early Summer v beatovém rytmu, zde hrál sólo pianista Ratschan na keyboards. Zpěvák Viťa Bogač poté odezpíval sinatrovku I Got You Under My Skin. Slovenský kytarista Jakabčic je skladatelem kompozice My Easy Day, kterou znovu odmávala hezká dirigentka, se sóly dvou saxofonů, trumpety a basové kytary. Následovala kompozice, která mi udělala opravdu radost: Ellingtonova It Don´t Mean A Thing, snad v rytmu salsy, či v jiné latinsko americké modifikaci. A nakonec znovu bubeník jako autor hudby: Kuba na Kubě se svým velkým sólem. Tímto vystoupením orchestr nastavil vysoko výkonnostní laťku tohoto večera.

Multiinstrumentalista Jirka Stivín, iniciátor nejrůznějších formací od jazzu až po barokní hudbu, showman a především fenomén, se ve Slaném objevil po více jak deseti letech. Tentokráte zde představil seskupení Stivín Cap-Art Jazz System (plus trumpetista a křídlovkář František Schejbal a perkusionista Petr Smetáček), tedy v triu. A již to běží: Po krk ve vodě je název první písničky, kterou Jirka hraje na flétnu po dlouhé introdukci připomínající spíše závěrečnou kadenci. Jak sám pravil, píseň napsal, když byl mladý. Pro zajímavost, dnes je mu 67. Ježkův Tmavomodrý svět hraje na klarinet, trumpeta jakoby těmi správnými tóny určovala harmonický základ, zatímco bicista hraje "osmičky". V Coreově Armando´s Rhumba znovu sahá po flétně, a potom zabrousí do klenotnice hudby lidové: Což ten ptáček vo půlnoci zpívá. Zde pro změnu téma hraje křídlovák a Jirka hraje „kila" na klarinet, plus občasný druhý, či kolikátý to že hlas, to občas ve 3/4 taktu. V Rollinsově St.Thomas má velké sólo perkusionista Smetáček. Ti, kteří se dožadovali Stivínovi hry na barytonový saxofon, se dočkali v baladě Moonlight In Vermont. Hezky také zněla Brubeckova kompozice Two Part Contention, zde pro flétnu a trumpetu s dusítkem. A pomalu se blížil konec: Balada o očích paní Topičové hraná na dřevěnou píšťalu. Plus písnička Ornette Colemana z dob, kdy hrál s trumpetistou Donem Cherrym, s názvem Welcome Today. Ale konec byl opravdu překvapivý, Stivín sahá do repertoáru vokálního seskupení Mills Brothers, tedy do 30.let minulého věku, a takto celé trio odezpívalo Yellow Bird On My Banana Tree. Stivín nezklamal a publikum výkon souboru dovedlo náležitě ocenit.

Vysoké úrovně předchozích kapel si byl dobře vědom další protagonista večera - Jazz Efterrätt kytaristy Lukáše Chejna, kvinteto se saxofonem produkující především vlastní kompozice, ve kterých spojuje prvky jazzu, funky, blues a latinských vlivů. To vše shrnuto do stylového zaměření, které nazýváme fusion. Skupina se uvedla razantní hrou, na kterou okamžitě zareagovala mladší část publika, a již úvodní kompozice pianisty Petra Beneše s názvem 88 dávala tušit, co nás čeká. Další písnička pocházela z pera saxofonisty Plachého, po ní znovu zněla hudba z pera hráče na klávesy s názvem Pocit ze slonové kosti s hezkou introdukcí svého tvůrce, s tématem saxofonu, s basovým ostinatem, s vytrhávanou basou a s hezkým sólem kytaristy. Poté zněla písnička Útočící barel v rytmu tak typickém pro fusion music. V následující Magnolii se rytmus změnil k nepoznání, inu fusion music. V závěrečné Wild And Heavy hrál dlouhé sólo kapelník na elektricky či elektronicky zmodulovanou kytaru a bubeník Zeman. Závěrečným tématem provázeným velkými ovacemi skončilo vystoupení tohoto odvazového fusion souboru.

Doba poslední formace večera se přiblížila: Stan The Man´s Bohemian Blues Band featuring Betty S. začínali ve 23:30 hodin. Stana nemusíme dlouho přestavovat, před pár lety jsme ho při stejném festivalu zažili v Hejtmanském dvoře. Musím ale připustit, že mé první setkání s tímto mužem tehdy bylo více spontánnější, inu již jsem věděl, co od něho můžu očekávat. Oproti sestavě z Hejtmanského dvora zde nastala jediná změna: objevil se host z Velké Británie klávesista Robin Finesilver a pro Stana a Betty to je důležitá posila. Hráli znovu jako o život, okamžitě pobláznili sál a my znovu slyšeli kytarové riffy tak charakteristické pro tohoto muže. Jeho hlas jeho jako by za těch pár roků potemněl, což znělo dobře v kontrastu s jasem hlasu expresivní Betty. Bylo dosti těžké zachytnout v té vřavě, co bylo sdělováno z pódia publiku, ale po orchestrálce Betty nejprve zazpívala Don´t Mess With My Man, poté Rock My Baby, tyto zpívala i v Hejtmanském dvoře. Následně zněla sálem pomalá balada, a pak v písni další tvrdila že nesnáší déšť (I Can´t Stand The Rain). Poté jen oni dva, Stan a Betty, jako a capella přednesli snad spirituál This Old Time z pera Stana. Následovala You´re Going To Miss Me od Hookera a nakonec dva přídavky. Po odeznění poslední rány do činelu velká ručička hodinek ukazovala 10 minut do první nedělní hodiny. A ti, kteří té muziky za tu celou sobotu ještě neměli dost, tak utíkali do klubu Šantán, kde hrál Blues Klan ve stylu B.B.Kinga.

Neděle 22.listopadu, kaple Městského muzea, 10:30 hodin

Ve srovnání s klimatem v kostele sv.Gotharda zde v kapli bylo teplo a plný sál se mohl zaposlouchat do hry katalánského kytaristy a skladatele Jordi Torrense. Doprovázen dvěma Čechy, křídlovkářem Františkem Schejbalem a basovým kytaristou Michalem Filkem. Jordiho trio hrálo kousky převážně španělské ve formě bolera a tanga, třeba opěvující kraj, kde se narodil jeho otec, město Buenos Aires, ve kterém dlouhé roky pracoval, Mexiko a Kubu. Zahrálo také ale kompozici od Rollinse a kousek Španělských obrázků ze slavného alba Gil Evanse a Miles Davise. Škoda, že mluvil tak potichu, jeho vyprávění bylo docela legrační, třeba jak se před lety ztratil v Praze ve Spálené ulici a jak mu nikdo nedovedl poradit. A po přídavku, což bylo archaicky znějící blues, byl definitivní konec 43.Slánských jazzových dnů. Stalo se tak 22.11.2009 v 11:45 hodin.

Josef Mahdal