Imaginary Jazz IMX 014, Recorded at Upland Studio, Marbletown, NY December 20, 2000; January 7, 2001. Fifth House; One For Jimmy; It`s Funny; Guijira; Like Grains Of Sand; Aorbee; No Means No; Peace; Beauty And The Beast; Fifth House Take 2; Adam Rafferty – guitar; Jeff „Siege“ Siegel – drums; John Menegon – bass.
Adam Rafferty je hudba pro fajnšmekry. Posluchačům, kteří se dokáží do hudby tohoto kytaristy hlouběji zaposlouchat, bude dopřáno vychutnat si na ověřených harmonických postupech a v podstatě na „konvenčních“ melodických obratech, záchvěvy jeho originálního hudebního projevu. Pro splnění svého komercí neovlivněného snu si zvolil, konec konců jak jinak, než malou gramofonovou společnost. I za cenu osobního peněžního vkladu se pustil do realizace svých muzikantských ambicí. Předpokládám, že do budoucna, pro obdobně poctivě smýšlející hudebníky, zřejmě jiná cesta ani nevede. Velké nahrávací společnosti nechtějí riskovat ztrátové podniky. Vsázejí pouze na předem osvědčená jména, podporují módní trendy nebo upřednostňují maximálně nějakou senzaci, jež by mohla u snobského publika vyvolat vlnu zájmu.
I když hra Adama Raffertyho vstřebala předcházející hudební výboje (s neuvěřitelnou vitalitou a erudicí se to zatím nejvíce podařilo předčasně zemřelé geniální kytaristce Emily Remlerové), je mimo jakoukoli pochybnost, že jeho projekce přináší řadu nových prvků a přitom se nedopouští doslovného kopírování žádného z kytaristů minulých generací. Cením si u něho, že je stoupencem principu, že jazzová hudba má swingovat, a tak s potěšením jak u něho tak i u jeho rytmiky konstatuji, že má drive. První dobu v metru netřeba v jeho frázích urputně „hledat“. Potvrzuje tím pravidlo, že „… nejdůležitější ze všech věcí je swingování. Není dobré, když jazz nezpůsobí svým účinkem klepání nohy do taktu“ (Art Pepper).
Dnes, o všech těch z různých stran na trh se valících multikulturních projektů a všelijakých hrátek s témbrovou hudbou, se to zas tak jednoduše říci nedá. V této souvislosti se mi vtírá do mysli jedna provokativní myšlenka: Co takhle založit Klub přátel první doby? V zásadě opravdu nerozumím a upřímně se divím, jak někdo, do rytmicky úplně rozvolněné hry nějakého sólisty a do s neurčitostí hraného metra v rytmice, si může ještě pokyvovat hlavou? Naopak agogika vnitřního rytmického pulsu a na správných místech přesně umístěné akcentace, mě hra Adama Raffertyho uvádí v nadšení, jak v duchu jazzového cítění rozvíjí své, a to s nebývalou elegancí prováděné, hudební fráze.
Hráčům tohoto CD nelze nic vytknout, snad pouze doporučit: Zvolit na příště lepší dramaturgii, a repertoár skladeb řadit tak, aby se dosáhlo výraznějšího hudebního vyvrcholení. Navíc je třeba pracovat s kontrastnější dynamikou, která by vedla k plastičtějšímu hudebnímu projevu prováděných skladeb. V souvislosti s nebývale inteligentní hrou Adama Raffertyho mě napadlo jméno kytaristy Garrisona Fewella. Tento kytarista, jenž pravděpodobně postrádá v současné době tolik uctívanou asertivitu (=ostré lokty, spojené s mladistvou přidrzlostí), natáčí rovněž skvělou hudbu a se skvělými spoluhráči jako Fredem Herschem či Cecilem McBee. Co na tom, že hudba obou těchto jmenovaných kytaristů je konzervativní? Tito hráči zřejmě už dávno pochopili moudrost, kterou kdesi kdysi už pěkně vyjádřil Gilbert Keith Chesterton slovy: „Začneme-li bloudit, je lépe vrátit se na rozcestí, odkud jsme vyšli.“
