Jako teeneger jsem v období tzv. protektorátu nevynechal snad jedinou Vlachovu rozhlasovou relaci a jako mnozí mladí lidé jsem doslova hltal kaskády synkop kapely, která nám skýtala zcela jiné, fascinující hudební menu na rozdíl od tehdy ohlupující, fádní a plytké „Deutsche Tanzmusik“. Skladby jako Meluzina, Vteřiny v Lloydu – první s famózním sólem trumpetisty Vlastimila Kloce, druhá s tehdy na scéně se etablujícím akordeonistou Kamilem Běhounkem, ale i swingové adaptace lidových popěvků jako Výletní den či Vel-Velvary, to vše se nám nesmazatelně zapsalo do duší. V období nacistické okupace, za takřka totální izolace od zdrojů zaoceánské tvorby jazzových protagonistů nám byl orchestr Karla Vlacha majákem v temnotách.

První kontakt s kapelou „na živo“ a další nezapomenutelný zážitek byl koncert v létě 1944 v kinosálu v Nové Pace. Vidět a slyšet naše idoly na pódiu znamenalo ještě intenzivnější přilnutí k „swingovému evengeliu“. Po skončení 2.světové války jsem navázal s Karlem Vlachem korespondenční kontakt a došlo i k osobním setkáním. Byl jsem jím oklasifikován jako „Muž a 1000 dopisů“.

I když v pozdějších etapách pan Vlach takříkajíc přehodil výhybku směrem k „akceptabilnějším“ trendům v populární taneční hudbě pro nás pravověrné jazzmany zůstala trvale zakódována doba poválečného „nylonového věku“ v rozmezí let 1945 – 1948, kdy ještě nebylo nutné seznámit se s tvrdou realitou všudypřítomné cenzury a direktivního regulování v oblasti hudební kultury.

Dalším nezapomenutelným zážitkem bylo vystoupení orchestru v tehdejší kavárně Procházka v Liberci v roce 1947. Tehdy jsem v onom severočeském městě přechodně pobýval a tuhle příležitost jsem si přece nemohl nechat ujít. Plnokrevná swingující mašina čerpala svého času z repertoáru velkých amerických kapel jako Woody Hermana, Stana Kentona, Les Browna a mnohých dalších a byl balzám na duši slyšet třebas Apple Honey se slavným trumpetovým sólem Jiřího Jelínka, Eager Beaver, ale i tehdy stále ještě populární hit Sentimental Journey s „glennmillerovskou“ saxofonovou sekcí. Nechyběla ani tvorba domácích autorů jako 21 Special Míly Ducháče.

Tak tohle je hrst mých osobních vzpomínek na „strejdu Vlacha“ a jeho kapelu, na člověka, jemuž nic lidského nebylo cizí a který rozdával z rohu hojnosti swingu navýsost štědře.