Zdeněk ZDENĚK
Každý koncert by měl být svátkem
Pianista, skladatel a aranžér Zdeněk Zdeněk se narodil 16. ledna 1960 v Karlových Varech. Vystudoval konzervatoř v Plzni, obor klavír. Vojenskou službu vykonával tak jako řada dalších muzikantů v AUS VN v Praze, kde založil spolu s J.Honzákem, F.Kopem a M.Šulcem Zelené kvarteto, z něhož po určité době, vznikla slavná Naima. Věnoval se zároveň i tzv. hudbě vážné. Byl členem skupiny Bacily, když doprovázela H.Vondráčkovou, a spolupracoval s nejrůznějšími orchestry. Podílel se i na řadě filmových nahrávek K.Svobody a v současné době doprovází nestárnoucí Vlastu Průchovou.
Začneme od konce. Vaše nedávné vystoupení na Slánských jazzových dnech s paní Vlastou Průchovou upoutalo pozornost mnoha posluchačů, protože na vaší hře je znát, že nejde jen o odehrané noty, ale o mnohem víc. Stejné reakce byly na vašem vystoupení v Hradci Králové, Hořicích a doufám, že i jinde. Je to tím, že se jazzem neživíte, nebo vaším přístupem ke každému koncertu? Jak vůbec k tomu došlo, že jste dostali nabídku ji doprovázet?
S Vlastou jsem začal vystupovat jen díky náhodě (jak jinak – nejlepší věci se v životě přihodí vždycky jen náhodou). Její tehdejší pianista neměl zrovna čas a poslal mě za sebe jako záskok. Asi to neměl dělat, protože od té doby už jsem ve Vlastině kapele setrval a postupně jsem do ní zapojil všechny své oblíbené spoluhráče. Takže Vlastino první (a zatím poslední – kdo ví?) CD Tonight jsme natočili živě v sestavě: František Kop – ts, Peter Binder – gt, Zdeněk Zdeněk - p, Vít Fiala – b, Vladimír Žižka – ds (Arta Records 1992). Od té doby se podoba orchestru různě měnila, dnes je standardní sestava taková, jakou jste viděli na SJD (Miloš Bílek – ts, Zdeněk - p, Fiala - b).
Jsem velice spokojen, když říkáte, že v našem případě nejde jen o odehrané noty. Nikdy jsem nedokázal hrát hudbu a mít „vše“ pod kontrolou a ohlídat si každou notu. Jednu dobu jsem si dokonce myslel, že je to závada na mém „ustrojení“. Teď naopak mě typ dokonalého hráče bez emocí uvádí v zoufalství a už vím, že nejsem schopen hru těchto živých computerů obdivovat, natož pak vnímat. Samozřejmě znám i typ dokonalého hráče, u kterého je prožitek na stejné úrovni jako technika, a to už jsme pak ve vysněném světě nám všem dobře známých hvězd… Tedy: jediným měřítkem kvality jakéhokoli výkonu, na němž se podílím, je pro mne hloubka zaujetí všech zúčastněných stran. Pokud mí spoluhráči jsou ochotni na tuto podmínku přistoupit, jsem velice spokojen. Myslím, že otázka živení a neživení se jazzem v tomto případě nehraje roli, jinak řečeno: lze hrát s prožitkem i za hodně peněz a naopak. Nebo ještě jinak, abych odpověděl přímo na vaši otázku: každý koncert by měl být svátkem.
Mnozí kritici našim jazzmanům často vytýkají, že sice nehrají špatně, ale protože mají málo kšeftů, jsou nuceni hrát kde s kým, a tak většinou odehrají to, co se po nich chce, ale nic víc. V případě setkání s cizími kapelami např. na jazzových festivalech se pak tento fakt většinou potvrdí. U vás to tak není. Z vaší hry je znát maximální nasazení při každém koncertu a nepodceňování posluchačů. Cítíte to také tak?
To podle mého opět není otázka množství vystoupení, ale celkového přístupu k životu. Pokud jednoho krásného dne zjistíte, že pro vás není na světě nic důležitějšího než hudba, nastává peklo - vaši blízcí vám dokonale přestávají rozumět - i ráj - vy konečně rozumíte všemu a všechny nepodstatné věci už vás definitivně přestanou zatěžovat. V tu chvíli potřebujete jen pár spřízněných duší a nic podobného jako „odehranej kšeft“ se vám už nemůže přihodit (těžká zdravotní postižení tvoří v tomto případě výjimku – znám z vlastní zkušenosti - když to bolí moc, tak to prostě nejde). Muzikanti, kteří se vymlouvají na „překšeftovanost“, se budou vymlouvat vždycky („nikdo mi nevolá…“). Pokud se celou dobu trvání koncertu těšíte na ten slastný okamžik, kdy budete moci konečně usednout ke svému nejoblíbenějšímu….( doplňte sami podle vlastní zkušenosti), není asi ta hudba, kterou děláte, dostatečným stimulem pro váš jedinečný a neopakovatelný výkon. V tu chvíli vzniká přesně ten případ, o kterém vy mluvíte. V každém případě souznění více jak jednoho hudebníka na pódiu považuji za největší zázrak tohoto světa a toto štěstí není dopřáno všem. A je tu zásadní otázka: o jaký druh prožitku tu vlastně jde? Čím jiným než vlastní hrou a dokonalostí má být tedy hudebník okouzlen? Těžko o tom mluvit, ale na vlastní kůži jsem zažil, že k určitému druhu „spojení“ jistojistě dochází a není radno ani potřeba o tom mluvit. Naopak, hraní bez pokusu o toto „propojování“ by mělo být dle mého názoru trestné (řečí Víta Fialy: § 799 trestního zákona).
Vaše cesta k hudbě vedla přes hard rock, tedy T-Rex, Slade nebo např. Lennonovo Imagine. Na druhé straně Skrjabin, Chopin a řada dalších autorů. To je záběr opravdu široký. Drží vás ještě dnes takový široký zájem, nebo čas vaše zájmy trochu umírnil?
Mám dojem, že hudba, kterou jste právě jmenoval (to jsem asi někde něco plác´ a vy jste to teď na mne vytáh´, co?) má jednoho společného jmenovatele: dělali a dělají ji lidé s plným nasazením a bez kompromisů. To mne zajímá pořád. Pravda ale taky je, že přísun decibelů, například živého koncertu Slade, už bych dneska asi nepřežil, nemluvě o nutnosti vstoupit do „lidojemu“ typu sportovní haly! To už dneska opravdu nedělám.
Jazz je v současnosti stejně menšinovým žánrem jako hudba tzv. vážná, ale pořád má proti klasice výhodu, že jazzmanům přece jen zůstává určitý prostor pro osobní vyjádření, kdežto v klasice nikoliv. Tam je potřeba odehrát přesně to, co je v notách, a čím přesněji, tím lépe. Z vašich nejrůznějších rozhovorů s publicisty jsem vyrozuměl, že vaše zásada je; nejprve do muziky co nejvíce investovat studiem, poslechem a to potom zúročit i na vystoupení. Stále ještě posloucháte a studujete, jako kdysi na konzervatoři či na vojně v AUSu?
Mám teď za sebou asi tříleté období „nicneposlouchání“ a myslím, že návrat schopnosti poslouchat jinou hudbu než tu vlastní mohu považovat za přínosný. Je to asi takhle: když v rozhovoru posloucháte jenom sebe, točíte se pořád dokola. Musím ale reagovat na velice rozšířený blud, který zazněl ve vaší otázce. Já tvrdím, že skvělý klasický hráč uplatňuje stejně tvořivý přístup k hranému materiálu jako skvělý jazzman a u špatného jazzového pianisty žádný důvod k nadšení prostě nenajdete! Naopak špatnému klasickému pianistovi ještě pořád zůstává v záloze většinou geniálně napsaná hudba a to se počítá. Každý, kdo ví, jak mnohými způsoby se dá zahrát Chopinův valčík, mi dá zapravdu. Prostě, oba typy hráčů mají možnost reagovat na to, jak se zrovna ten den probudili, a klasici to mají o to těžší, že musí to množství nehratelných pasáží opravdu zahrát, kdežto jazzman má vždycky šanci říct „that´s jazz!“. Jazzoví hráči mi často připadají příliš nafoukaní a srovnáte-li jejich improvizační schopnosti s improvizací Bacha, Rachmaninova nebo třeba úplně neznámého chrámového varhaníka, máte důvod k zamyšlení.
V současné době se věnujete tvorbě vlastních věcí. Co teď píšete a jaké máte plány jako skladatel? Nebudete se také věnovat opeře?
Když vidím, kdo všechno má dneska pocit, že dluží tomuto světu vyjádření ve velké formě, zůstal bych nejraději u psaní jednoduchých čtyřtaktových popěvků. Nedostatek soudnosti v tvorbě bych asi také zařadil mezi trestné činy (§ 822 tamtéž). Zlatej B. B. King, tomu se to (snad) stát nemůže. Ale vážně: pokud najdu téma (libreto, ha, ha), které mě přinutí napsat operu, pokusím se o to. Nebo že by snad muzikál, jestli někdo hodně zaplatí, to víte, hypotéka na krku….
Kdysi jste hrál i pop music a doprovázel Helenu Vondráčkovou, nebo šansoniérku Hanu Hegerovou. V naši krajích je ale zvykem, že část jazzových fanoušku takové hraní u jazzmanů považují za něco méněcenného, a přitom ve světě je zcela běžné, že hvězdy světového šoubyznysu si na své desky zvou nejlepší muzikanty z jakéhokoliv oboru. Uspokojovalo vás hraní s Bacily, paní Hegerovou, či dnes s paní Průchovou?
U mě platí beze zbytku: můžeš hrát cokoli, co tě vzrušuje a baví. Ale jen do té doby, než zjistíš, že už jsi jinde. Bez mučení přiznám, že dokud jsem hrál s Bacilama (tehdy mimo jiné taky doprovodná skupina H. Vondráčkové), bavilo mě to. Pak jsem zjistil, že tam už nepatřím, a taky jsem odešel. Totéž platí v ostatních případech. U Vlasty jsem pořád jaksi „doma“ a těžko si dnes dovedu představit zpěvačku či zpěváka, který mne dokáže o pravdivosti svého výkonu přesvědčit stejně dobře jako Vlasta.
V poslední době se u nás vyrojilo několik nadějných talentů, hovoří se o tzv. české kontrabasové škole, ale existuje řada mladých hráčů na jiné nástroje, kteří hrát umějí a hlavně už vědí, o čem že ta muzika je. Jedním z nich je určitě Martin Plachý, který na letošních SJD opravdu zazářil a bylo radost ho poslouchat. Jak se díváte na budoucnost naší jazzové scény?
Nevidím jediný problém. Jazz tu určitě bude. Akorát se bojím, aby ho rozhlasové stanice příliš nezpopularizovaly. To by byla jeho smrt.
Co vás v poslední době z hudby zaujalo, pokud vůbec máte čas něco poslouchat?
Zajímavé je, že to byl Antonín Dvořák. Při hraní jeho písní (Cigánské melodie) jsem narazil na harmonické spoje, které znám od Gershwina… No prostě objev, kdyby se toho domákli na Nově, hned by měli hlavní trhák.
Ve vašem hudebním životě nelze pominout i kapelu Naima, která ve své době patřila k nejlepším u nás. Hrajete ještě, nebo již to je jen historie?
Naima neexistuje a vzhledem k jejímu věku už po ní ani netoužím. Jsou přece jen určité estetické hranice, za které už bych se nerad dostával, a bez dobrého plastického chirurga už by to asi nebylo ono.
Pokud objedete pár českých významnějších festivalů, zjistíte, že v podstatě se v kapelách objevují stále stejní muzikanti. Neuvažujete o nějakém společném projektu např. s Frantou Kopem, který patří, podle mého názoru, k nejlepším jazzmanům u nás a stejně jako vy se v poslední době "drží v pozadí".
Ona je asi opravdu otázka, co je v pozadí a co v popředí. Já se cítím například velice „vepředu“, že jsem mohl hrát na SJD a velice „pozadu“, že jsem hrál na koncertě k šedesátinán Vaška Neckáře v Lucerně. Rozumějte, Vaška si velice vážím (proto jsem tam taky byl), ale tenhle typ koncertu mi už opravdu není vlastní (spousta hvězd, tisk, světla, zmatek, zpravodajci z různých televizí, odtažený auto…) No a ve Slaném jsem dostal tričko (to vlastní jsem tam ale zase zapomněl, takže 1:1), lidi poslouchali a co je víc? S Frantou Kopem si občas zahraju a myslím, že nám to vůbec nevadí. To je fakt dobrý.
Zaujal vás někdo, nebo něco v poslední době na naší hudební scéně?
Jo, Antonín Dvořák.
Jazzová hudba v poslední době upadá do určitého stereotypu a opravdu nových, hodnotných věcí se objevuje málo. Občas se projeví spíš návrat k něčemu, co tady už bylo, např. jazzrock. Jak se na vývoj jazzu díváte vy?
Něco lehčího byste neměl? Hodnoty jsou tam, kde jsme schopni a ochotni je hledat. Tak co s tím teď chcete dělat?
Připravil Stanislav Novotný
