Zpravodaj Jazz Clubu Slaný č.166

 Vážení,
v ruce právě držíte již 166. číslo Zpravodaje Jazz Clubu Slaný. Provází jej něko-lik drobných změn, přičemž jste si jistě již povšimli barevného přebalu a níže uvedeného obsahu tohoto čísla. Doufám, že tyto i případné další grafické úpravy, budou pouze ku prospěchu a podpoří již tak kvalitní příspěvky vydá-vané v této publikaci. Pokusíme se jít vstříc současným trendům, a tak bude možné najít aktuální číslo Zpravodaje na našich webových stránkách či Vám jej v případě zájmu zaslat přímo na e-mail.
Zároveň mi dovolte, abych se začátkem roku 2014 připomněla možnost člen-ství v Jazz Clubu Slaný, potažmo zaplacení členských příspěvků pro tento rok. Mezi výhody členství patří právě bezplatné zasílání tohoto občasníku v tištěné verzi, jeden klubový koncert věnovaný členům zdarma a informace o pořádaných akcích a možnost přednostního zakoupení vstupenek. Členství na kalendářní rok činí 200 Kč a lze je zaplatit převodem na konto klubu 0386201349/0800, variabilní symbol: číslo členského průkazu, či je možné zaplatit přímo na některé z akcí klubu.
Jana Pospíšilová

47.Slánské jazzové dny 2013
Pátek 22. listopadu
Během večera posluchačům zahráli členové souboru Saxtet Slaný, Luboš Beňa a Charlie Slavík a také Monkey Business.
Rozhovor s Monkey Business
Jako kapelu, která jistě přilákala mnoho mladých i ne přímo jazzových po-sluchačů, určitě můžeme označit Monkey Business. Ačkoli do klasického kon-ceptu Slánských jazzových dnů zcela nezapadali, na jejich koncert jsem se těšila o to víc, že mne čekalo i osobní setkání. Oba zpěváci krátce po vystou-pení odjeli kvůli dalším povinnostem, a tak rozhovor probíhal především s Romanem Holým a Pavlem Mrázkem, potažmo s celou kapelou, protože každý měl co říct.
Dočetla jsem se, že patříte mezi 5 nejlepších českých kapel. Doká-zali byste jmenovat další, které do té pětice s vámi spadají?
RH: Tak samozřejmě že my, a pak dlouho nikdo… (smích –ten ostatně prová-zel téměř všechny odpovědi RH)
PM: Problémem je, že u nás moc dobrých kapel není a ani nevzniká, ale nej-spíš by tam byly Buty, Illustratosphere, dobrý byli Charlie Straight, pak třeba i Horkýže slíže…
RH: Ty jsou slovenský!
4
Již několikrát jste dělali aranžmá písní jiných kapel (např. Tata-Bojs, Mňága a Žďorp), co vás k tomu vede?
RH: Když nás něco zaujme, tak rádi uděláme svojí verzi. Hlavně nás to musí nadchnout, a to se v těchto případech určitě stalo.
Písně jiných si tedy upravujete po svém, v jakých žánrech ale hle-dáte inspiraci pro svou vlastní tvorbu? Hledáte ji i v jazzu?
RH: Určitě ano, pohybujeme se ve spoustě žánrů, z části je to i jazz. (Později Roman ve vtipu specifikoval procentuální poměr na pouhá dvě procenta)
PM: Jazzová hudba musí šlapat, máme ji rádi, inspiruje nás, ale nesmí to být plné „autistických sól“. To už pak není hudba pro lidi, ale spíš pro ty muzikan-ty samotný. Jazz byl původně velká zábava, tančilo se, swingovalo, pak přišel Miles Davis a začala éra sól, tam by to nemělo směřovat. Duke Ellington a sta-rý orchestry, to všechno byly zábavný koncerty, taneční muzika. Třeba jako elektroswing v dnešní době. Je to tak trochu flašinet, ale proč ne, lidí baví. A my chceme taky lidi pobavit.
Pro vaše vystoupení jsou charakteristické neobvyklé kostýmy. Roman se dokonce jednou vyjádřil, že jste už otroky svých nápa-dů. Zamýšleli jste se, zda na tuto akci nevzít kostýmy spíše umír-něnější vzhledem k pravděpodobné skladbě publika?
RH: Pro nás byla výzva vzít si takový kostýmy na jazzovej festival. Máme nadě-ji tyhle věci měnit.
5
PM: V českém jazzu se, bohužel, pořád něco sluší. Ale vždyť je to způsob vyjád-ření! Navíc je to improvizace, a tu my se tam snažíme dát.
OB: Když jdeš na podium, tak je dobrý vypadat jinak, než ty lidi pod podiem. Není nic horšího, než když kapela jde hrát v tom stejném tričku, v čem byli před hodinou v Lidlu.
Jak jste vlastně vnímali pozvání na náš festival?
RH: Tahle kapela pro spoustu lidí zdánlivě není jazz. Ale tam je důležitý to zdánlivě. Když půjdeme do hloubky, Monkey jsou vlastně právě jazz, hard jazz. Jsme rádi, že jsme byli pozvaní a poprvé si tak zahráli ve Slaném.
Dále už rozhovor probíhal velmi neformálně a chvílemi i živěji především po prohlášení Romana Holého o tom, že mu přijde nesmyslné hrát si ve Slaném, v Čechách, na jazz. Což mu v zápětí začal Pavel Mrázek vyvracet a jako jeden z argumentů použil i dlouhých 50 let existence JCS. Dostali jsme se také k vlivu na budoucí generace. Celá kapela se velmi kladně vyjádřila ke složení publika, především k účasti několika velmi mladých diváků. Rozebrali jsme i účast na pravidelných koncertech a jiných ročnících SJD. Roman nakonec zavzpomínal na svého profesora Kazdu, který jim promítal „náročné“ filmy, ale jen některé to oslovilo. Po letech prý použil toto přirovnání „Můžeš dovést koně k řece, ale je jen na něm, jestli bude pít“. A stejná by měla být i práce JazzClubu Slaný.
Jana Pospíšilová
Sobota 23. listopadu
V sobotu pokračoval festival nejprve v kapli Městského muzea a zcela zaplně-nému sálu se představila skupina Doris a Sophie & The Swingin´ Bastards.
Za tímto zvláštním názvem se skrývaly dvě půvabné sestry, zpěvačky Doris a Sophie Lamošovy, doprovázené vynikajícím triem ve složení Jan Šimůnek na violinofon, Pavel Šlosar na kontrabas a Antonín Šturma na kyta-ru. Kvintet je označován za objev naší současné tuzemské swingové scény a zmíněné sestry i doprovodné trio tyto ambice zcela naplnily. Jenom ten ná-zev se mi k tak něžným stvořením moc nehodil. Zda jsou obě sestry nemanžel-skými dětmi, nevíme a nám to může být jedno, ale míšenky nejsou ani náho-dou. To k tomu názvu bastardi.
Slyšeli jsme řadu swingových písní, Doris i Sophie zpívaly zpočátku sa-mostatně, později v duu a bylo vidět i slyšet, že tento druh muziky jim je vlast-ní a dovedou se s ním vypořádat muzikantsky i decentní choreografií. Jejich výkon byl bezchybný. Je s podivem, že tak mladé interpretky dovedou tak pře-svědčivě předvést muziku, která je hodně vzdálená datu jejich narození. Ne-dílnou součástí bylo doprovodné trio, které opravdu swingovalo a bylo tím správným hnacím motorem celého vystoupení. Jejich výkon stál za pozornost.
6
Takže vystoupení naplnilo očekávání posluchačů a tudíž rozjezd do hlavního festivalového večera v Grandu byl více než dobrý.
Hlavní program začal v přísálí Grandu, kde se představil Big Band hraběte Šporka jaroměřské ZUŠ, který vede flétnista Martin Brunner. Po poslechu prvních skladeb zájem posluchačů stále rostl a další překvapení bylo na světě. Ti posluchači, kteří se domnívali, že půjde o první krůčky bigbandové drobotiny byly vyvedeni z omylu. Představila se zcela kompaktní pulzující ka-pela, která odvedla bezvadný výkon. Jejich repertoár spočíval především ve skladbách Milana Svobody. Protože jejich kapelník Martin Brunner, strávil několik let ve Svobodově Kontrabandu, je i jemu tato muzika blízká. O své představě přesvědčil své žáky, kteří jeho vize pochopili a akceptovali a big band podle toho i hraje. Opravdu jim to šlapalo. Údiv posluchačů a následné gratulace kapelníkovi nebraly konce. Dnes ovšem kapela nehraje jen skladby Milana Svobody, ale i jiných autorů, např. Karla Růžičky, Duke Ellingtona, ale troufají si i na takové kousky, jaké skládají třeba Don Ellis nebo Gianluigi Tro-vesi. Kapela má i zdatné sólisty a důkazem, že se jim daří, může být skuteč-nost, že škola už vychovala několik žáků pro další studium hudby na konzer-vatořích.
Zahájení ve velkém sále se letos ujala Denise Gordon a J.J..Jazzmen (UK/CZ). Kapelníkovi Miloši Kejřovi se podařil skvělý tah, když ke své kapele pozval vynikající zpěvačku Denise Gordon. Krásná umělky-ně černé pleti nezapře své karibské kořeny a její interpretační škála sahá od jazzu až po gospel. Takových zpěvaček se u nás moc nevyskytuje, myšleno
7
nejen kvůli barvě pleti. Když slyšíte pořádný znělý hlas, který si navíc s tou muzikou jen tak lehounce pohrává, tak to je právě ona. Při jejím vy-stoupení mi hned napadlo, jak by asi proti ní obstály naše pěvecké „nedokvašky“, které si hrají na umělce, a co horší, že jim to většina lidí zbaští. De-nise nadchla posluchače a už od začátku bylo jasné, že její krásný sametový hlas bude excelovat. Navodila v sále ta-kovou atmosféru, že i obvyklé trochu hlučné barové přísálí ztichlo a přítomní šli raději poslouchat do sálu. Když má kapela takovou sólistku, musí se to zároveň projevit i na je-jím výkonu, ta opravdu šlapa-la a i jejich sólové výkony byly bezvadné. Hráli výborně, přesto mne ze sólistů nejvíce zaujal nestárnoucí pianista Zděněk Kalhous.
A nářez pokračoval. Za zvláštním názvem V.S.O.P. + 2 se totiž skrývalo trio našich uznávaných jazzových osobností, Karel Růžička st. piano, kontrabasista Petr Kořínek a bubeník Josef Vejvoda. Tři výjimeční jazzoví muzikanti, spolutvůrci českého moderního jazzu. To ovšem nebylo vše, protože s uvedeným triem se představily dvě mladé jazzmenky, trumpetistka Štěpánka Balcarová a saxofonistka Markéta Smejkalová. Společně nám před-vedli skladby z pera uvedených pánů, které mnozí starší jazzoví posluchači znají z LP Jazzové nebajky (1972). Zmíněné sólistky už nejsou žádné začáteč-nice a mnozí z mladých pánů jazzmanů by jim mohli pouze nosit kufry. Sklad-by z uvedeného alba byly speciálně upravené pro toto mezigenerační seskupe-ní, které sklidilo zasloužený ohlas.
Po kratší přestavbě pódia nastoupilo Jonathan Crossley Trio (JAR/CZ). V něm se nám představili Jonathan Crossley na kybernetickou kytaru, Lukáš Kytnar na baskytaru a kontrabas a bubeník Jonno Sweetman.
Hrají muziku odpovídající spíš mladším ročníkům posluchačů, spojení jazzu se silně rockovým nádechem a to vše doplněno funkovými a elektronickými vlivy. A to vše v patřičné rockové dynamice.
8
Už jen pohled na Crossleyho kytaru budil úžas, protože asi většina posluchačů neviděla na jedné jediné kyta-ře nikdy tolik knoflíků. Bylo jich, odhadem, kolem dvaceti. Na SJD trio hrálo se dvěma výjimkami vlastní skladby ve stylu groove jazz.
Maďarské kvinteto Djabe je považováno za sou-časnou nejlepší kapelu v Maďarsku, hrající hudbu na pomezí žánrů jazz & fusion s prvky world music. Mnozí přítomní posluchači si jistě vzpomněli na jejich vystoupe-ní na JGT v Hradci Králové (2005), před několika lety. Tehdy působili v dobrém slo-va smyslu jako zjevení. Na SJD bylo znát, že už mají něco za sebou a že nepotřebují o svém umění nikoho pře-svědčovat. Jejich muzika se posunula a tak nám předvedli směsici moderního jazzu, tra-diční maďarské hudby s mnoha prvky lidové hudby z celého světa bez zbytečných omezení. Ostatně ten jejich tajemný název „Djabe“ znamená v překladu „svoboda“. Mluvit o hráčských kvalitách jednotlivců by bylo zbytečné, protože jejich interpretační vyspělost jim dovoluje se zcela svobodně hudebně vyjádřit. Autorem většiny předvedených opusů byl baskytarista Tomás Barabas. Skupina hraje na dvoje klávesy, baskytaru, bicí a na kvinteto je doplňuje trumpetista a zároveň hous-lista Ferenc Kovácz. Jeho bratr, Zoltán Kovácz je druhým významným sklada-telem skupiny a to vše výborně doplňuje kapelník Attila Égerházi na kytaru a sestavu neúnavně zásobuje energií už respektovaný bubeník Szilárd Banai. Skupina sklidila zasloužený úspěch i přes velký handicap, kdy díky kompliko-vanému zvučení se začátek jejich vystoupení vydatně posunul. Jejich vystou-pení bylo opravdu vrcholem celého festivalu. Na závěr ještě světovou raritu. Skupina Djabe používá na zpestření svého programu i zvláštní druh lidového nástroje z Bali a tak kapelník Égerházi pozval na pódium organizátora SJD Ja-roslava Čečrdle, kterému vnutili jeden z těchto nástrojů a tak si mohl jako je-diný s takovými esy zahrát. Jejich vystoupení bylo opravdu vynikající.
Stanislav Novotný
9
Pravdivý příběh o žluté helmě
Někteří činovníci byli toho dne neklidní. Nervozita pocházela z nového vi-zuálu SJD. Hlavně starší členové JCS nevěřícně kroutili hlavou: co má helma společného s jazzem?
Dokonce i mladší inspicient a ředitel muzea dlouho do noci bádal v archivu svého pracoviště, aby ráno zcela znaven prohlásil: nic jsem nenašel... Komitét začal pochybovat o výhodnosti nákladné a dlouhodobé spolupráce s tvůrcem vizuálu Antonem Negrem a jeho Okresní montovnou pixelových kompilátů. Chladnou hlavu zachoval Jarda Čečrdle - chodící encyklopedie jaz-zu. Byl to on, který s Antonem objevil zapomenutý příběh jazzové zpěvačky Bee Kathether.
Bee Kathether nastoupila svou ka-riéru ve 40. letech minulého století, tedy v době kdy vznikal bebop. Právě tento styl ji učaroval. Každý začátek je těžký a v případě Bee to platilo trojnásobně. Začínala v barech čtvrté cenové skupiny bez větráku. Návštěvníky zajímalo všechno jiné než nesmělý zpěv Kathe-ther. Často se stávalo, že levnou whisky posílení ignoranti vrhali zlostně různé předměty na podium. Po několika šitích hlavy Bee správně usoudila, že takto to dál nejde. Její strýc, technik bezpečnosti práce, ji pořídil slušivou žlutou helmici.
Od té doby získala zpěvačka po-třebnou jistotu a její projev se výrazně zlepšil. Přišly nové lukrativnější nabíd-ky, lepší honoráře. Helmu však neodlo-žila. Důvodem byl právě nový styl - be-bop, který často vyprovokoval dělnickou mládež ke zběsilému a radostnému křepčení. Toho s gustem využila metropolitní policie a obušky řádně umravni-la dav. Strážníkům s jemnocitem pro spravedlnost bylo vcelku jedno zda mlátí na parketu či na pódiu. A tak se stala helma poznávacím znakem zpěvačky Bee. Mezi konzumenty kokainu se jí například říkalo Yellow Bee.
Traduje se, že v té době, když k ránu potkal známý známého s monoklem, zdravil ho posměšně: byl bebop? Zní to neuvěřitelně, ale ani později, když be-bop už nevyvolával vlnu nepochopení nenašla Kathether klid. V té době bylo běžné, že skladatelé bebopových písní použili cizí skladbu, pozměnili pár not a skladbu vydávali za svou, aby se vyhnuli autorským poplatkům. A tak se čas-to stávalo, že rozlícený okradený skladatel poznal svůj motiv. Neváhal uchopit první předmět, který mu přišel do ruky a mrštil jej na nebohou Bee Kathether.
Antonín Černínský
10
47.Slánské jazzové dny
Eva Štanclová
Byly to dny nabité hudbou,
každý si mohl užít, přesně to, co chtěl…
Sobotní noc byla v plném živlu,
kdy se i hotel Grand až do základů chvěl.
Festivalový program představil všechny hosty,
uvedl mnoho známých a zvučných jmen,
hudba mnohdy pronikala až do morku kostí…
Nabídka byla skvělá na každý den.
Koncerty v kapli byly poetické,
a kdo je neslyšel, měl by si vlasy rvát…
Doris a Sophia, a jejich skvělé hlasy,
zůstanou vzpomínkou, jíž nelze litovat…
Vokální skupina se zvláštním jménem Skety,
složená do počtu, z tří mužů a ze tří žen,
excelovala na nedělní závěr v kapli…
Bravurně zakončila poslední jazzový den.

28
Old Fashion Trio
Zpěvačka Darja Kuncová vystupuje s předními českými big bandy, dixie-landovými a swingovými orchestry. Ve Slaném se představí spolu s Václavem Kupkou a Víťou Markem, tedy jako Old Fashion Trio. Václav Kupka působí v divadle SEMAFOR. Víťa Marek je členem Banjo Bandu Ivana Mládka, sou-běžně souboru Jazzíček nebo Traditional Jazz, Studio Pavla Smetáčka atd.
Darja Kuncová - vocal
Václav Kupka - kontrabas
Víťa Marek - elektr. kytara, trubka, alt
Připravujeme na pátek 21. února 2014, od 19:30 v hud. klubu Šantán
_____________________________________________________
Do tohoto čísla přispěli: PaeDr. Stanislav Novotný, Mgr. Jana Pospíšilová, Antonín Černínský, Eva Štanclová, MUDr. Jaroslav Johanides, Ivan Kott, Jaroslav Čečrdle, Josef Mahdal.
Fotografie: David Bernatský, Ing. Petr Kříž, Deník, oficiální webové stránky hudebníků či Wiki-media Commons
Vydává JazzClub Slaný. Vychazí nepravidelně dle potřeby. Nepodléhá registraci podle § 3 zák. 81/66 Sb. Neprodejné.
Odpovědný redaktor: Mgr. Jana Pospíšilová.
Toto číslo vyšlo 31. ledna 2014.